2008
JUDr. Jan Kuržeja, JUDr. David Zámek
Studie je zaměřena na aktuální legislativní možnosti zajišťování, odčerpávání majetku a výnosů z trestné činnosti. Účelem analýzy je v souladu s právem Evropských společenství zhodnotit stávající legislativní opatření proti legalizaci výnosů. V rámci studie se vyhodnocují možnosti orgánů činných v trestním řízení při uplatnění jednotlivých zajišťovacích institutů. V návaznosti jsou rozpracovány právní možnosti, opatření a činnosti z nelegálního majetkového prospěchu – bezdůvodného obohacení – v závislosti na porušení jiných než trestně právních norem. Závěrem je poukázáno na klady a nedostatky stávající legislativní úpravy zajišťování, odčerpávání majetku a výnosů z trestné činnosti.
Majetkový prospěch, výnos z trestné činnosti, zajišťovací instituty a úkony, propadnutí věci, odnětí věci, legalizace výnosů z trestné činnosti, praní špinavých peněz.
Tato analytická studie navazuje na výzkumný projekt programu „Bezpečnostní výzkum“ VD20072010B19. Studie je zpracována z právního pohledu nezainteresovaných účastníků, kteří se danou problematikou nezabývají, nejsme tedy zatíženy stereotypním uvažováním, jednotvárným stabilním náhledem na legislativní úpravu a další skutečnosti vyplývající z pravidelné až každodenní činnosti v dané oblasti. Předpokládáme, že některé právní skutečnosti, možnosti, instituty, náhledy, případně i závěry byly již v minulosti řešeny nebo stávající studie nebude v plném souladu se záměrem vědecko-výzkumného úkolu, apod. Přes uvedené skutečnosti je zde snaha o analýzu legislativních nástrojů dle stávající právní úpravy, kdy vycházíme z obecně teoretických právních zásad národní legislativní úpravy a práva evropských společenství. V analýze se též vychází ze zpracovaných studií k uvedené problematice, které byly předloženy a hodnoceny na odborném mezinárodním semináři „Vyvinutí nových metod v oblasti zabavování výnosů z trestné činnosti a boje proti praní špinavých peněz“ dne 19. 12. 2007 na Policejní akademii ČR.
Současná situace v Evropě ale i ve světě vytváří pro rozvoj kriminality (zejména organizované) příznivé podmínky vyplývající zejména z určitých pozitivních změn v rámci postupující evropské integrace. Volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu umožňuje zjednodušení páchání trestné činnosti v souvislosti s přistěhovalectvím, pašováním a celkovým uvolněním legální migrace v rámci Evropské unie. Organizovaný zločin pronikání bez obtíží do jednotlivých států kde má své aféry působení, navzájem spolupracují jednotlivé skupiny bez ohledu na hranice. Pouze národní legislativní opatření, prostředky či instituty přestávají být pro tyto kriminální aktivity účinné (nepraktické, byrokratické; právní pomoc v dané oblasti neúměrně zdlouhavá, komplikovaná a tím i neúčelná).
Rovněž u hospodářské kriminality je zaznamenán rozvoj nových metod, forem a způsobů provedení trestné činnosti navazující na mezinárodní organizovaný zločin. Využíváním nejnovějších komunikačních a informačních technologiím se zvyšuje latentnost, kvalifikovanější způsob provedení a současně se snižuje riziko pro pachatele. Odhalování a dokumentace je velmi náročná z odborného hlediska znalosti jednotlivých hospodářských linií. Vnější projevy provázející hospodářskou trestnou činnost jsou obtížně rozeznatelné od běžných hospodářských, finančních či jiných operací a dokáže je indikovat pouze speciálně vyškolený odborník. Aktuální legislativní možnosti zajišťování, odčerpávání majetku a výnosů z trestné činnosti úzce navazují a reagují na výše předestřenou současnou situaci s předpokladem řešení základních právních instrumentů v této oblasti.
Definice nezákonných výnosů není v trestním právu (předpisech) výslovně uvedena, ale podle ustáleného výkladu se výnosem rozumí nejen věci a majetkové hodnoty, které byly získány trestným činem, ale i věci a majetkové hodnoty, které byly nabyty, byť je z části, za takové věci nebo majetkové hodnoty. Rovněž odměna za trestný čin je získaná věc či majetková hodnota považovaná za výnos.
Obecně nejširší výklad pojmu nezákonný výnos je uvedený v zákoně č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, kdy již jakákoliv „ekonomická výhoda“ z jednání, která vykazuje znaky trestného činu je považovaná za nezákonný výnos. Tento výklad nelze v trestním právu uplatnit, protože není naplněn materiální znak trestného činu (nebezpečnost činu pro společnost). Pro rozhodnutí za konkrétní čin je trestným činem či nikoliv, nestačí jeho hodnocení ve vztahu k formální stránce věci (příslušná ustanovení - znaky - zvláštní části trestního zákona), ale je třeba hodnotit i stupeň společenské nebezpečnosti. V trestním zákoně a řádu není pojem „ekonomická výhoda“ používán, ani není proveden výklad, co je možné za výhodu posuzovat. Z hlediska trestního práva je tento pojem nepoužitelný.
Užší pojem výkladu nezákonný výnos, který lze již v trestním právu použít vychází ze Směrnice Rady EU ze dne 10. 6. 1991 o předcházení zneužití finančních systémů k praní peněz, kde se vymezuje majetek z trestné činnosti jako „…veškeré majetkové hodnoty hmotné nebo nehmotné povahy, movité nebo nemovité, hmotné či nehmotné statky, jakož i právní doklady i nástroje dokládající právní nárok na taková aktiva nebo zájem na nich[1]“. Náš trestní zákon vymezuje terminologii o majetkové škodě a ustanovení o věcech, které následně aplikuje ve zvláštní části uvedeného zákona. Ustanovení § 89 odst. 11 trestního zákona řeší vymezení pojmu škody způsobené trestným činem zejména u majetkových a hospodářských trestných činů, kde se vymezuje odlišení od přestupků i pro rozhodnutí o použití vyšší trestní sazby. V § 89 odst. 13 uvedeného zákona je proveden výklad k pojmu věc, kde je stanoveno, že „Věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla. Ustanovení o věcech se vztahuje i na cenné papíry a peněžní prostředky na účtu a ustanovení o nemovitostech i na byty a nebytové prostory, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného. Jinou majetkovou hodnotou se rozumí majetkové právo, nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí. Věc nebo jiná majetková hodnota náleží pachateli nebo jiné osobě, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněným vlastník nebo držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty znám“.
Ovladatelnou přírodní silou je např. vodní energie, parní energie, elektrická energie, jaderná energie apod. Další ustanovení se vztahují na cenné papíry (zaknihované), listinné cenné papíry, peněžní prostředky na účtu apod. Pod výkladem „jiná majetková hodnota“ jsou zahrnut vlastnická práva (včetně spoluvlastnictví a společného vlastnictví manželů), věcná práva k věci cizí (právo zástavní, právo odpovídající věcným břemenům a právo zadržovací), právo závazkové. Jiné penězi ocenitelné hodnoty jsou hodnoty majetkové, ale zároveň vedle hmotnému předmětu jsou to i hodnoty nehmotné. K těm budou patřit například výsledky lidské tvůrčí činnosti, jako je autorské dílo, vynález, soubor znalostí a zkušeností o výrobním postupu či složení určitého výrobku receptura apod. Jinou penězi ocenitelnou hodnotou je i obchodní podíl, členská práva, povinnosti v bytovém družstvu apod.[2]
Hned v úvodu je vhodné se zmínit o základním pojmu pro náš výklad, kterým je pojem „evropské právo“. Pod pojmem evropské právo rozumí současná právní teorie jak právo ES (tzv. právo komunitární, nadnárodní) tak právo EU (unijní právo) mezivládního charakteru. Právní terminologie v rámci EU je však nejednotná. Evropské právo se neustále vyvíjí a postupně rozšiřuje a zařazuje se v jednotlivých oblastech pod komunitární právo. Evropské právo představuje svébytný systém práva zahrnující jak právo ES (komunitární, nadnárodní), tak i tzv. právo EU, které má mezivládní charakter. Pojem evropské právo představuje spíše termín určený pro jurisprudenci bez přímého určení pro praktické legislativní účely. Proto také tam, kde jsme blíže legislativnímu pojetí výkladu, používáme zpravidla označení právo Evropských společenství („Právo ES“ nebo „Právo Společenství“), právo Evropské unie („Právo EU“) nebo kumulované právo ES/EU. Tyto dva právní systémy, komunitární a unijní, existují relativně nezávisle na systému mezinárodního práva veřejného a na právních řádech členských států Unie. Evropské právo je tak chápáno jako právo tří ES (komunitární právo) a právo EU (unijní, mezivládní právo)[3].
Stále naléhavěji se rýsuje potřeba zlepšit a urychlit justiční spolupráci a vzájemnou pomoc ve věcech trestních jak mezi členskými státy Unie, tak s třetími zeměmi. To platí zvláště s přihlédnutím již existující široké a intenzivní policejní spolupráci v rámci Unie. Je nutné, aby na tomto úseku justiční spolupráce došlo k usnadnění trestního řízení, ke sladění národních legislativ a přijmout na tomto úseku nová účinnější opatření. To znamená přistupovat k trestnímu jednání v rámci Unie stejně účinným způsobem, stanovit společná pravidla (zejména procesní) a stejné znaky u skutkových podstat trestných činů, rovnocenné posuzování závažnosti trestního jednání a zároveň i zlepšit koordinaci trestního stíhání. Nová právní opatření a prostředky, které již umožňují částečně aplikovat uvedené požadavky, dávají policii a justičním orgánům potřebné nástroje k ujednocení legislativy v rámci vzájemné pomoci.
Vzájemná pomoc ve věcech trestních vychází z mezinárodních smluv a některých dokumentů, kterými je Česká republika vázána. Nadále jsou uplatňovány některé zásady, ustanovení a závazky vyplývající z těchto mezinárodních právních norem (např. Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959, její dva dodatkové protokoly, Úmluva z 8. 11. 1990 o praní vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů za zločinu, dvoustranné úmluvy o právní pomoci atd.) V rámci Unie se již aplikují nové legislativní nástroje a prostředky jak policejními tak justičními orgány v rámci účinnějšího boje se zločinem. K tomuto účelu byly přijaty následující legislativní nástroje:
a) Směrnice Rady č. 91/308/EHS ze dne 10. 6. 1991 o předcházení zneužití finančních systémů k praní peněz
b) Společná akce přijatá Radou EU na základě článku K.3 Smlouvy o EU o správných postupech při poskytovaní vzájemné právní pomoci v trestních věcech (o zřízení společné soudní sítě) z 29. 6. 1998[4].
c) Společná akce přijatá Radou EU o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní[5].
d) Úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000[6].
e) Rámcové rozhodnutí Rady EU o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní, ze dne 26. 6. 2001[7].
f) Rámcové rozhodnutí Rady EU o společných vyšetřovacích týmech z 13. 6. 2002[8].
g) Doporučení Rady EU z 8. 5. 2003 týkající se modelové smlouvy o zřízení společného vyšetřovacího týmu[9].
h) Rozhodnutí rady EU o zřízení Eurojustu z 28. 2 2002[10].
i) Rozhodnutí Rady EU ze dne 22. 7. 2002, kterým se stanoví rámcový program pro policejní a soudní spolupráci v trestních věcech[11].
j) Rámcové rozhodnutí Rady EU o evropském zatýkacím rozkazu z 13. 6. 2002[12].
k) Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 22. 7. 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v EU[13].
l) Rámcové rozhodnutí rady ze dne 6. 10. 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazu ke konfiskaci[14].
m)Rozhodnutí rady EU ze dne 6. 12. 2007 o spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti[15].
Existují i další právní akty, které jsou aplikovatelné při spolupráci evropských policejních a justičních orgánů. Citovaná Úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy EU nevstoupila dosud v platnost na základě prodlužování ratifikačního procesu v jednotlivých členských státech. Z uvedených důvodů pak Rada EU pro justici a vnitřní věci vydala rámcová rozhodnutí a doporučení za účelem zavádění těchto legislativních nástrojů urychleně do praxe. Příčinou celkového zpoždění ratifikace Úmluvy o vzájemné pomoci mezi členskými státy vyplývá zejména z nedostatku jejich vnitrostátní úpravy tykajících se uvedených právních institutů.
Přijaté shora uvedené dokumenty (rámcová rozhodnutí, doporučení a společné akce) představují předběžný právní krok s cílem zavést účinné formy přeshraničního vyšetřování veškeré závažné trestné činnost, včetně hospodářské trestné činnosti. Daná ustanovení zle rovněž zcela uplatňovat při zajišťování, odčerpávání majetku a výnosů z trestné činnosti.
a) Směrnice Rady č. 91/308/EHS ze dne 10. 6. 1991 o předcházení zneužití finančních systémů k praní peněz
Významným právním prostředkem boje proti nezákonným výnosům je Směrnice Rady č. 91/308/EHS ze dne 10. 6. 1991 o předcházení zneužití finančních systémů k praní peněz. Na základě citované směrnice byl přijat a ratifikován (implementován) do českého právního systému zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů. Zákon vymezuje pojmy k legalizaci výnosů z trestné činnosti (k pojmu ekonomická výhoda, povinnost identifikace u fyzických a právnických osob, vymezuje a upřesňuje termín podezřelý obchod, stanoví povinné osoby podle uvedeného zákona, povinnost uchovávat stanovené údaje, oznamovací povinnost ve zvláštních případech kdy fyzická nebo právnická osoba vstupuje nebo opouští celní území ES, odklad splnění příkazu na dobu 24 hodin, povinnost mlčenlivosti ve vztahu k třetím osobám, sankce za porušení povinnosti stanovené tímto zákonem, podnět k odnětí oprávnění k podnikatelské činnosti a jiné samostatné výdělečné činnosti a další. Předmětem úpravy je v souladu s právem ES stanovit některá opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnost. Tento institut boje s kriminalitou na mezinárodní úrovni umožňuje jednotný výklad shora citovaných legislativních opatření v rámci EU implementací do právních systémů jednotlivých členských států v souvislosti s bojem proti nezákonným výnosům.
b) Společná akce přijatá Radou EU na základě článku K.3 Smlouvy o EU o správných postupech při poskytovaní vzájemné právní pomoci v trestních věcech (o zřízení Evropské soudní sítě) z 29. 6. 1998
Uvedený dokument částečně vychází z Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 a dalších platných smluv z této oblasti. Reaguje i na návrh úmluvy o vzájemné právní pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU (bližší pod písm. d).
Česká republika dosud postupuje a provádí Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959, vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 550/1992. Boj proti přeshraniční kriminalitě však vyžaduje mnohem účinnější zapojení jednotlivých členských zemí Unie. V případě ČR funguje soudní spolupráce s některými evropskými zeměmi na základě dvoustranných mezinárodních smluv. Spolupráce o vzájemné pomoci v trestních věcech na základě těchto smluv má často podobný rámec jak v případě schengenské spolupráce. Příkladem takovéto mezinárodní smlouvy je Smlouva mezi ČR a SRN o spolupráci policejních orgánů při ochraně státních hranic v příhraničních oblastech či Smlouva mezi ČR a Rakouskou republikou o policejní spolupráci a o druhém dodatku k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959.
Vzhledem k dané situaci je třeba pokračovat ve zdokonalování poskytování právní pomoci mezi členskými státy, zejména za účelem boje proti závažným formám trestné činnosti. Za tímto účelem byla přijata společná akce o správných postupech, kdy podle čl. 1 „Každý členský stát uloží u generálního sekretariátu Rady EU do 12 měsíců od vstupu této společné akce v platnost prohlášení o správných postupech při vyřizování žádostí o vzájemnou právní pomoc v trestných věcech podanými jinými členskými státy včetně předávání výsledků a při zasílání žádostí o vzájemnou pomoc ostatním členským státům“. V dalších ustanoveních společné akce jsou zpracovány organizační, administrativně technické úkony a požadavky na jednotlivé členské státy EU, včetně hodnocení dodržování závazku.
Dle článku 3 jsou uložená prohlášení zpřístupněna v „Evropské soudní síti“, kde je mohou posoudit zkušení odborníci v souvislosti se svými pravomocemi a zkušenostmi. Výsledkem jsou pak návrhy pravidel a opatření, které pomohou zlepšit úroveň při vzájemné právní pomoci v trestních věcech v rámci Unie.
c) Společná akce ze dne 3. 12. 1998 přijatá Radou EU o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní.
Na základě společného úsilí zlepšit koordinaci mezi orgány činnými v trestním řízení a účinnější spolupráce mezi členskými státy Unie dochází k zdokonalování prostředků, které určitým způsobem mají zamezit páchaní organizované trestné činnosti v oblasti identifikaci, sledování, zajišťování nebo propadnutí výnosů z trestné činnosti. Při zavedení vzájemně slučitelných postupů bude tato spolupráce efektivnější a účinnější. V souladu s předchozími právními požadavky Rady EU upravující nezákonné výnosy zajistí členské státy, aby nebyla potvrzena nebo podaná výhrada k následujícím ustanovením z této společné akce. Jedná se o ujednocení trestních sazeb „…ze předpokladu, že za trestný čin je možno uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojení s odnětím osobní svobody v trvání nejméně jednoho roku“ (článek 2), „… za předpokladu že jde o závažné trestné činy. Za tyto trestné činy musí být v každém případě možno uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody, jehož horní hranice přesahuje jeden rok, nebo ve státech, jejichž právní systém stanoví pro trestné činy dolní hranici, je nutné uložit trest odnětí svobody nebo omezení osobní svobody v trvání nejméně šesti měsíců“ (článek 6).
Společná akce uplatňuje požadavek zavedení právních předpisů a postupů, které umožňují propadnutí majetku v hodnotě prokázaných nelegálních výnosů. Stejná právní ustanovení se požadují při sledování a identifikaci na základě žádosti jiného členského státu již při podezření ze spáchání trestného činu. Další ustanovení řeší organizaci, způsoby podání, předávávání a vyřízení žádosti.
d) Úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000
Úmluva o vzájemné pomoci (která dosud nevstoupila v platnost) zakotvuje vyšší stupeň spolupráce, ujednocení pravidel, struktur, fungování právního systému a schopnosti zajistit rychlý a spravedlivý proces. Úmluva sleduje zlepšení justiční spolupráce ve věcech trestních mezi členskými státy EU, aniž by byla dotčena práva chránící osobní svobody jednotlivce. Cílem je, aby vzájemná pomoc mezi těmito státy probíhala co nejrychleji a nejúčinněji v souladu se základními zásadami jejich vnitrostátního práva. Jedná se o význačný nástroj EU na úseku dožádání o vzájemnou pomoc. Účelem tohoto právního institutu je doplnit ustanovení „Evropské úmluvy z 20. 4. 1959 o vzájemné pomoci ve věcech trestních a dodatkový protokol k ní ze 17. 3. 1978, ustanovení o vzájemné pomoci ve věcech trestních Schengenské prováděcí úmluvy“ a usnadnit jejich uplatňování mezi členskými státy EU.
Úmluva EU o vzájemné pomoci z roku 2000 tedy nenahrazuje vydávání podle uvedených smluv, ale doplňuje a mění. Při konfliktu ustanovení těchto smluv ovšem převáží aplikace navrhované Úmluvy z roku 2000.
e) Rámcové rozhodnutí Rady EU o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní, ze dne 26. 6. 2001
Rada EU přijala dne 3. 12. 1998 společnou akci 98/699/SVV o pranípeněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní, kdy zaznamenala, že za uplynulé období má závažná trestná činnost stále vetší význam z daňového a celního hlediska a vyzývá členské státy k poskytování vzájemné právní pomoci při vyšetřování a trestním stíhání závažné hospodářské trestné činnosti. Evropská rada vyzývá ke sbližování hmotných a trestněprávních předpisů, pokud jde o praní peněz zejména u propadnutí majetku. Rozsah trestné činnosti zakládající podstatu hlavních trestných v oblasti praní peněz by měl být ve všech členských státech jednotně vymezen a dostatečně široký (odst. 3 a 4 Rámcového rozhodnutí).
Za účelem zvýšení boje proti organizované trestné činnosti se zvyšují jednotlivé trestní sazby nebo ochranná opatření při propadnutí výnosů jak v rámci mezinárodních a vnitrostátních předpisů. Je zde snaha podle výše trestní sazby vymezit závažné trestné činy. V článku 3 je řešena otázka propadnutí majetku „Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby zajistil, že jeho hmotně právní a procesní předpisy o propadnutí výnosů z trestné činnosti také umožňují, přinejmenším v případech, kdy tyto výnosy nelze zajistit, propadnutí majetku, jehož hodnota odpovídá hodnotě výnosů, a to jak v řízení vnitrostátních, tak v řízeních vedených na žádost jiného členského státu, včetně žádostí o výkon cizích rozhodnutí o propadnutí“. Propadnutí majetku lze vyloučit při hodnotě nižší než 4000 EUR.
Účelem Rámcového rozhodnutí je posílit spolupráci členských států EU v boji proti specifickým závažným formám mezinárodní trestné činnosti, sladěním a ujednocením jednotlivých právních norem, kde jsou stanoveny termíny k ujednocení v rámci vnitrostátní úpravy.
f) Rámcové rozhodnutí Rady EU o společných vyšetřovacích týmech z 13. 6. 2002
Společné vyšetřovací aktivity v policejní praxi se snažily vždy překonávat nástrahy formální spolupráce a zájmu rychlého a pružného stíhání pachatelů přes národní hranice. Problém tkvěl ve formálně právní překážce spočívající v požadavku oficiální žádosti o právní pomoc. Společné vyšetřovací týmy představují významnou změnu. Znamenají spolupodílení se cizích orgánů v rámci národního vyšetřování. Dosud se jednalo především o otázku přímé policejní spolupráce v rámci policejního šetření a v rámci trestního řízení. Spolupráce byla převážně založena na výměně informací v souladu s příslušnou národní legislativou a mezinárodními smlouvami. Tato forma spolupráce má (měla) však administrativní povahu a nikoliv charakter právní pomoci ve věcech trestních.
Ustanovení § 442 trestního řádu „Společný vyšetřovací tým“ zakotvuje a konkretizuje ustanovení čl. 20 Druhého dodatkového protokolu K Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001 přičemž vychází z čl. 13 Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy EU ze dne 29. 5. 2000 o společném vyšetřovacím týmu a z citovaného rámcového rozhodnutí.
Článek 13 Úmluvy o vzájemné pomoci je absorbován v shora uvedeném Rámcovém rozhodnutí s požadavkem, aby členské státy přijaly opatření nezbytná pro dosažení implementace dokumentu v národní legislativě s termínem do 1. 1. 2003. Vymezuje strukturu a pravidla společných vyšetřovacích týmů, v několika modifikacích (čistě policejní týmy, týmy policejních a celních orgánů, připouští i týmy a spolupráci v oblasti justice apod.) Stanoví, v jaké trestní věci má být tým zřízen, pro jakou dobu, cíl, popis skutku a jeho právní kvalifikace. Výčet pravomocí zúčastněných složek a účastníku týmu, pracovní jazyk, způsoby velení a komunikace. Důležité je, aby v každém členském státě kde společný vyšetřovací tým působí, se postupovalo podle tamní právní úpravy, včetně provádění důkazů. Hlavním záměrem zřizování společných vyšetřovacích týmů je shromažďovat důkazy právně pokryté jednou nebo více jurisdikcemi pro jejich použití v trestním řízení. Samotná aplikace tohoto nástroje v praxi může nevyhnutelně zahrnovat právní a institucionální komplikace na národní úrovni, kterých je třeba se vyvarovat. Tento problém by se neměl týkat ČR, neboť důkazy provedené na žádost českého orgánu orgánem cizího státu jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu nebo pokud byly provedeny v souladu s právním řádem ČR.
Uvedený dokument představuje předběžný právní krok Unie vzhledem k pomalé ratifikaci Úmluvy EU o právní pomoci z roku 2000 s cílem zavést účinnější formy přeshraničního vyšetřování případů závažné trestné činnosti. Předmětné rámcové rozhodnutí představuje legislativní akt, přinášející zásadní změnu v oblasti vzájemné právní pomoci v rámci EU a lze jej označit jako počátek nové éry v mezinárodní spolupráci.
g) Doporučení Rady EU z 8. 5. 2003 týkající se modelové smlouvy o zřízení společného vyšetřovacího týmu
Existuje celkem široký záběr interpretace pojetí společných vyšetřovacích týmů, od čistě policejných týmu s nejméně dvěma participujícími státy až po multidisciplinární či více úrovňové týmy zřizované v souladu s článkem Úmluvy EU o právní pomoci z roku 2000. V souvislosti s potřebou nezbytného upřesnění přijala návazně Doporučení Rady EU z 8. 5. 2003 týkající se modelové smlouvy o zřízení společného vyšetřovacího týmu, která obsahuje návrh obsahových náležitostí předmětné smlouvy.
h) Rozhodnutí rady EU o zřízení Eurojustu z 28. 2 2002
Dalším důležitým právním nástrojem je přeshraniční justiční spolupráce, která představuje významný doplněk ve věcech trestních. Rozsah a podmínky této spolupráce jsou zakotvena v Rozhodnutí Rady EU z 28. února 2002 o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti. Posílení justiční spolupráce patří k významným opatřením kompenzující objektivní snížení vnitřní bezpečnosti a nárůst migrující kriminality v členských státech EU, spojené s terorismem, obchodování s drogami, hospodářskou a další závažnou, organizovanou a sériovou páchanou trestnou činností jako důsledek zrušení kontrol na vnitřních hranicích.
Eurojust zajišťuje, aby příslušné orgány členských států se navzájem informovaly o vyšetřování a stíhání, které mají dopad na úrovni Unie. Na žádost příslušných orgánů členských států těmto pomáhá při zajištění co nejlepší koordinace vyšetřování a stíhání. Napomáhá ke zlepšování spolupráce příslušných orgánů členských států, zejména na základě analýz z Europolu. Spolupracuje a radí se s Evropskou soudní sítí, přičemž mimo jiné využívá její databázi dokumentů a přispívá k jejímu zdokonalování. Může pomáhat Europolu, zejména poskytování stanovisek na základě jím provedeným analýz. Může ve stanovených případech zajišťovat logickou podporu, která může zahrnovat mimo jiné překladatelskou, tlumočnickou a organizační pomoc při koordinačních schůzkách.
Národní člen ČR v Evropské jednotce pro soudní spolupráci a jeho asistent mají prostřednictvím Evropské jednotky pro soudní spolupráci přístup k záznamům pořízeným v Schengenském informačním systému o osobách hledaných za účelem zatčení a předání na základě evropského zatýkacího rozkazu nebo vydání; o pohřešovaných osobách; o osobách, po jejichž pobytu se pátrá pro účely doručování písemností v trestním řízení; o věcech a majetkových hodnotách a důkazních prostředcích hledaných za účelem jejich zajištění, propadnutí nebo zabrání. Nařízením rady (ES) č. 871/2004 a Rozhodnutím Rady 2005/211 byl vložen do Schengenské prováděcí úmluvy č.101B o pravidlech využívání SIS Eurojustem.
i) Rozhodnutí Rady EU ze dne 22. 7. 2002, kterým se stanoví rámcový program pro policejní a soudní spolupráci v trestních věcech
Založení jednotného rámcového programu na základě požadavků Evropského parlamentu a Rady EU, analýzou a přijetím předchozích programů vedlo k zesílení spolupráce díky koordinovanému, mezioborovému přístupu, který předpokládá zapojení orgánů pro předcházení trestné činnosti a boje proti ní na úrovni EU (odst. 7 Rámcového rozhodnutí). Rámcový program byl zpřístupněn kandidátským zemím s možností stát se partnerem a účastníkem projektu zřízeným na období 5 let od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2007. Cílem programu je rozvíjet, provádět a vyhodnocovat evropské politiky v této oblasti, podporovat a posilovat tvorbu sítí, výměnu a šíření informací, zkušeností a osvědčených postupů, místní a regionální včetně mezinárodní spolupráci apod. Rámcový program se zaměřuje na určité cílové skupiny, kterými jsou zejména příslušníci právnických povolání (soudci, státní zástupci, advokáti a soudní úředníci), osoby a orgány vymáhající právo (policejní úředníci, celníci a další), a další osoby.
V oblasti vzdělávání přijímá a provádí Rada EU programy pro výměnu, vzdělávání a spolupráci mezi donucovacími orgány a pro výměnu, vzdělávání a spolupráci pro osoby odpovědné za boj proti organizované trestné činnosti. Citované rozhodnutí se plní i v oblasti hospodářské trestné činnosti včetně problematiky nezákonných výnosů.
j) Rámcové rozhodnutí Rady EU o evropském zatýkacím rozkazu z 13. 6. 2002
Vstup ČR do EU podnítil zcela zásadní modifikaci principu nevydávání vlastních státních občanů. V souvislosti s povinností přijmout legislativu EU bylo nutno mimo jiné implementovat ustanovení Rámcového rozhodnutí Rady o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi jednotlivými členskými státy. Trestní zákon zohledňuje závazky vyplývající z uvedeného rozhodnutí ve své novele č. 537/2004 Sb., která znamená zásadní průlom do dosud platné zásady nevydávání státních občanů. Souběžně s novelou trestního zákona byla přijata novela trestního řádu (zákon č. 539/2004 Sb.), která obsahuje zvláštní ustanovení o předávání osob mezi členskými státy na základě evropského zatýkacího rozkazu. Důvodová zpráva ke shora citované novele trestního řádu uvádí, že podle znění § 21 odst. 2 trest. zákona může být nyní občan ČR předán jinému členskému státu Unie pouze na základě evropského zatýkacího rozkazu. To znamená, že bude nadále v rámci EU mezi jednotlivými členskými státy tzv. předávání osob k trestnímu stíhání a výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeno s odnětím svobody. Ve vztahu k třetím zemím zůstává zachována původní úprava vydávání[16].
Evropský zatýkací rozkaz představuje zásadní změnu ve spolupráci justičních orgánů členských státu Unie v oblasti předávání pachatelů. V případě extradičního řízení zásada vzájemného uznávání znamená, že v řízení o vydávávání pachatele každý národní justiční orgán rozhodnutí o trestní věci jiného členského státu „uzná a vykoná“. Na tomto mechanismu vlastně evropský zatýkací rozkaz spočívá. Tento institut vydaný příslušným justičním orgánem členského státu není přímo vykonavatelný na území jiného členského státu (pachatel nemůže být přímo zadržen, zatčen, předveden nebo zajištěn) bez předchozího rozhodnutí vnitrostátního orgánu. Ve vztazích mezi členskými státy Unie evropský zatýkací rozkaz nahrazuje všechny dřívější nástroje, týkající se vydávání (extradice) včetně příslušných ustanovení Schengenské prováděcí úmluvy. Z obsahu rámcového dokumentu vyplývá, že evropský zatýkací rozkaz je definován jako soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát Unie proto, aby jiný členský stát zatkl a předal hledanou osobu za účelem trestního stíhání, výkonu trestu nebo ochranného opatření.
Členské státy mají povinnost vykonat soudní rozhodnutí (zatčení) na základě vzájemného uznávání a v souladu s předmětným rámcovým rozhodnutím. Jsou stanoveny právní a věcné důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu (amnestie, věk pachatele a jiné překážky). Pokud jde o oblast působnosti, evropský zatýkací rozkaz lze vydat v případech trestního jednání, které lze podle právních předpisů dožadujícího (vyžadujícího) členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením s horní hranicí trestní sazby v délce 12 měsíců. Jedná se dále o případy, kdy byl již vydán rozsudek nebo nařízeno ochranné opatření a to u trestu odnětí svobody v délce nejméně 4 měsíců. U trestných činů odnětí svobody a ochranných opatření, kde horní hranice trestní sazby je nejméně 3 roky, je důvod k předání na základě zatykače bez nutnosti ověření oboustranné trestnosti činu.
Forma a obsah evropského zatýkacího rozkazu jsou upraveny formulářem, který je přiložen k rámcovému rozhodnutí. Zatykač musí být přeložen do úředního jazyku dožádaného to je vykonávajícího členského státu, nebo se dohodnout na překladu do jednoho nebo více úředních jazyků.
Vzájemné uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech představuje nový ujednocující a stmelující směr v rámci vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie, kdy v jistém slova smyslu se v této oblasti částečně vzdávají státní suverenity ve prospěch ostatních členských států. Současně odstraňuje tento nový právní institut jistý chaos v dosavadním extradičním řízení mezi jednotlivými členskými státy.
k) Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 22. 7. 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v EU
Nejdůležitější právním institutem v dané oblasti je Rámcové rozhodnutí Rady EU o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazního prostředků, který byl implementován do českého právního řádu zákonem č. 253/2006 Sb., do hlavy dvacáté páté trestního řádu „právní styk s cizinou“, kdy v osmém oddílu jsou zvláštní ustanovení uznávání a výkonu rozhodnutí o zajištění majetku nebo důkazního prostředku mezi členskými státy EU (§§ 460a až 460n).
Evropský zajišťovací příkaz (příkazem k zajištění se rozumí příkaz příslušného justičního orgánu vydávajícího státu vydaný v souladu s právním předpisem EU, kterým má být zabráněno zničení, pozměnění, převodu nebo prodeji majetku, který může být předmětem propadnutí nebo zabrání, nebo důkazního prostředku[17] ) umožňuje v případech vyšetřování závažných trestných činů zajištění majetku a důkazů před jeho zničením v jiném členském státě. Rozšiřuje se tím spolupráce mezi členskými státy založená na principu vzájemného uznávání rozhodnutí v řízeních předcházejících vlastnímu soudnímu řízení. Podstata spočívá v tom, že členský stát uzná a vykoná na svém území příkaz k zajištění vydaný justičním orgánem jiného státu v rámci trestního řízení ve vydávacím státě, aniž požadují další formality a činí nezbytná opatření pro jeho výkon stejným způsobem jako v případě příkazu k zajištění vydanému orgánem vykonávajícího státu.
Shora citované Rámcové rozhodnutí se netýká předběžného zajišťování jakéhokoliv majetku, ale pouze takového, který souvisí s trestnou činností pachatele (to je nástrojem či prostředkem k spáchání trestného činu, výnosem z trestného činu nebo ekvivalentem takového výnosu). Jedná se tedy o peněžní prostředky, cenné papíry, věci movité i nemovité, či jiné majetkové hodnoty, které pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, jakož i hodnotu odpovídající, byť je z části, takovému výnosu (propadnutí či zabrání ekvivalentu výnosu z trestné činnosti umožňují ustanovení § 56a a § 73a trestního zákona), anebo věci, které byly užity k spáchání trestného činu, nebo které byly k spáchání trestného činu užity.
Kromě předběžného zajištění majetku upravuje Rámcové rozhodnutí také předběžné zajištění důkazních prostředků, kterými se rozumí předměty, dokumenty nebo údaje, které mohou být předloženy jako důkaz při trestním řízení u zvlášť závažných trestných činů. V našem trestním právu tomu odpovídá ustanovení v § 112 trestního řádu (věcné a listinné důkazy) [18].
Tato opatření se však netýkají zajišťování nároku poškozeného podle § 47 trestního řádu nebo zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 trestního řádu.
Zajištění majetku nebo důkazního prostředku v jiném členském státě (§ 460b odst. 1, trestního řádu) vydává předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce příkaz k zajištění, který musí obsahovat formální náležitosti. Obsahově je vymezen příkaz k zajištění podle trestního řádu formou usnesení (§§ 79a až 79f), příkazu (§ 79) nebo opatření (§ 78) v souladu s článkem 2 Rámcová rozhodnutí. Součástí předávané dokumentace je osvědčení o vydání příkazu k zajištění majetku nebo důkazního prostředku, žádost o předání důkazních prostředků do ČR a další materiály a dokumenty související s možnosti zajišťování, odčerpávání majetku a výnosů z trestné činnosti.
Podle ustanovení § 460e odst. 1 trestního řádu k rozhodování o uznání příkazu k zajištění majetku vydaného justičním orgánem vydávajícího státu a k zajištění výkonu rozhodnutí o uznání tohoto příkazu je příslušný stání zástupce krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu se nachází majetek, kterého se toto rozhodnutí týká. Ustanovení vychází z článku 4 odst. 1 Rámcového rozhodnutí o evropském zajišťovacím příkazu. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o předmětné zajištění majetku, je příslušnost k rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění majetku vydaného justičním orgánem vydávajícího státu svěřena státnímu zástupci krajského státního zastupitelství, ať byl vydán příkaz k zajištění majetku vydán státním zástupcem, soudcem nebo jiným k tomu oprávněným orgánem vydávajícího státu. Takové řešení je zvoleno i v zájmu přehlednosti, kdy se uznání bude příslušný pouze jeden druh justičního orgánu a sníží se tak četnost doručování (případně i postoupení) příkazů justičních orgánů jiných členských států nepříslušným orgánům. Rámcové rozhodnutí nevyžaduje, aby o uznání těchto příkazu rozhodovat soud. „Evropský zajišťovací příkaz“ je možné hodnotit jako moderní právní institut, který přináší zásadní změnu v oblasti vzájemné právní pomoci v rámci EU a upravuje aktuální legislativní možnosti zajišťování, odčerpávání majetku a výnosů z trestné činnosti a lze jej označit počátek nové éry v této spolupráci.
l) Rámcové rozhodnutí rady ze dne 6. 10. 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazu ke konfiskaci
Konfiskace nebo odčerpávání je definitivní vyjmutí majetku z vlastnictví pachatele po skončení trestního řízení na základě pravomocného rozhodnutí, kterým je uznána vina pachatele. Na základě úsilí o sbližování trestně právních a procesně právních předpisu v rámci Unie, dochází k systematickému a vzájemnému uznávání různých institutů mezi ně patří „zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci“.
Na základě předchozích umluv, rámcových rozhodnutí, opatření a jednotlivých programů v souvislosti s praním, vysledováním, zajištěním a konfiskací z výnosů trestné činnosti bylo přijato předmětné Rámcové rozhodnutí. Účelem je usnadnit spolupráci mezi členskými státy při vzájemném uznávání a výkonu příkazů ke konfiskaci majetku tak, aby byl členský stát povinen na svém území uznávat a vykonávat příkazy ke konfiskaci vydané příslušným trestním soudem jiného členského státu. V návaznosti na předchozí rozhodnutí o konfiskaci výnosů majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti (2005/212/SVV ze dne 24. 2. 2005) je účelem zajistit, aby všechny členské státy měly účinná pravidla, jimiž se řídí konfiskace výnosů z trestné činnosti, mimo jiné i ke vztahu k důkaznímu břemenu týkajícímu se zdroje majetku osoby odsouzené pro trestný čin související s organizovanou trestnou činností.
Snaha, aby se závažnému trestnímu jednání dostávalo rovnocenného výkladu na celém teritoriu Unie a procesní záruky byly v celé Unii srovnatelné, je nutné zlepšit koordinaci trestního stíhání. Za tímto účelem jsou v předmětném rozhodnutí stanoveny definice a výklad některých pojmů, určení příslušných orgánů a předávání příkazů ke konfiskaci (jednomu nebo více vykonávajícím státům), výčet skutkových podstat trestných činů k uplatnění konfiskačního institutu, pravidla uznání a výkonu, důvody k odmítnutí uznání nebo výkonu a další právní prostředky pro uplatnění příkazu ke konfiskaci majetku.
m) Rozhodnutí rady EU ze dne 6. 12. 2007 o spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v jednotlivých členských státech v oblasti vysledování a identifikace výnosů z trestné činnosti nebo jiného majetku v souvislosti s trestnou činností
Hlavním motivem boje s přeshraniční organizovanou trestnou činností je finanční prospěch. V uvedeném boji je důležité, aby co nejúčinněji postupovaly kompetentní orgány dotčených států a na nezbytnosti co nejrychlejší akce (základem je výměna informací vedoucí k vysledování a zajištění majetku). Je nutné, aby určené orgány velmi úzce spolupracovaly a navázaly přímou komunikace mezi sebou. Jednou z nejdůležitějších funkcí orgánu pro vyhledávání majetku z trestné činnosti je volná a legální výměna informací, včetně dokumentace a dalších materiálů (předmětů), které mohou být jedním nebo druhým účastnickým členským státem vyžádány nebo doručeny jako soudní důkaz.
Rozhodnutí doplňuje síť CARIN[19] tím, že upravuje právní ustanovení o výměně informací mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti všech členský států Unie.
Je zde řešena spolupráce mezi orgány (úřady) pro vyhledávání majetku z trestné činnosti, vzájemné výměna informací i z vlastního podnětu, ochrana údajů, výměna osvědčených postupů.
Na základě článku 8 Rozhodnutí zajistí členské státy do 18. 12. 2008 implementaci daného předpisů do vnitrostátní úpravy a předloží znění svých vnitrostátních předpisů generálnímu sekretariátu Rady.
Jako důležitý prostředek boje s trestnou činností, ochranou vnějších hranic a pro účely trestního řízení v rámci mezinárodní spolupráce lze získávat informace prostřednictvím Policie ČR z tzv. „Schengenského informačního systému“. Tento informační systém lze plně uplatnit i rámci boje s nelegálními výnosy.
SIS byl považován za jeden s předpokladů pro zrušení kontrol na vnitřních hranicích. Systém je jedním z klíčových kompenzačních opatření pro udržení národní bezpečnosti, klidu a veřejného pořádku za účelem aplikace pohybu osob v rámci Schengenského prostoru. V současné době je SIS využíván při vnějších hraničních kontrolách, ale rovněž pro další interní činnost policejních složek. Nyní je budován SIS II (druhé generace), který však v plném rozsahu neumožňuje využívat údaje i po vstupu ČR do Schengenského prostoru. V ČR jsou vytvořeny národní databáze pro účely článků 95 a 97 až 100 (policejní evidence) a článku 96 (odmítnutí vstupu), které jsou napojeny na integrovaný informační systém. Vstupem do Schengenského prostoru je již plně funkční Národní schengenský informační systém (N SIS).
V souvislosti se vstupem ČR do Schengenského prostoru byl upraven zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád za účelem využívání SIS pro potřeby trestního řízení, zajištěny informační toky mezi justičními a policejními orgány. V rámci Policejního prezidia je příslušným subjektem národní součástí SIS centrála SIRENE[20], jež zajišťuje výměnu informací. Trestní řád byl doplněn o ustanovení hlavy XXV právní styk s cizinou, kde v § 378a je zakotven SIS.
Z hlediska aplikace nových právních nástrojů považujeme za nutné upozornit na možnosti využívání i tohoto institutu v boji proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Uznávaným principem právního státu je chápání prostředků trestního práva jako prostředku „ultima ratio“[21](poslední prostředek). Z aplikace uvedeného principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů včetně zajišťování výnosů z trestné činnosti má být v prvé řadě aplikována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde k porušení občansko-právních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti.
Po důkladné analýze úvodních studií se pro vymezení legislativních nástrojů v souvislosti s národní legislativou, při odčerpávání výnosů z trestné činnosti jeví jako nejvhodnější studie Mgr. Petra Horáčka a Mgr. Milana Stupky. Oba autoři vycházeli z podobných pramenů a ve svých studiích došli také ke shodným závěrům.
V současné době je zajišťování, správa a odčerpávání výnosů z trestné činnosti v ČR zakotveno v zákonech č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen Tr.z.), zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen Tr.ř.) a v zákoně č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení ve znění doplňků a novel.
Autoři Horáček a Stupka úvodních studií oba shodně, ale zcela správně konstatují, že v ČR není v současnosti možná tzv. civilní nebo administrativní konfiskace, ani nebyl zaveden institut, kdy důkazní břemeno spočívá na pachateli trestného činu spojeného s nelegálními výnosy, přičemž dle jejich shodného názoru by měl pachatel povinnost prokázat způsob nabytí majetkových hodnot, které by byly předmětem trestního řízení. Odkazují se při tom na zákon o výnosech z trestného činu z roku 2002 pro Anglii, Wales a Severní Irsko. Toto konstatování je však diskutabilní, neboť je nutné upozornit na rozdílný právní systém a také na právní zásadu vyplývající ze čl. 37 odst. 1 ústavní zákon. Č. 2/1993Sb. o vyhlášení listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS) a sice právo odepřít výpověď (v obecné rovině) a čl. 40 odst. 4 LZPS (právo obviněného odepřít výpověď).
S tímto právním stavem také souvisí další otázka, kterou je rozpoznání neidentifikovatelného výnosu u osoby (obviněného), u níž dle obecných měřítek lze předpokládat, že takový výnos (majetek) nemohla získat legálně a zda je či není takový výnos možné již předem označit za nelegální. Současná právní úprava je zcela jednoznačně postavena na právní zásadě „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného)[22] se kterou úzce souvisí presumpce neviny a dále také na zásadě presumtio bono viri (každý občan je řádný, pokud nebude prokázán opak).
Dále se autoři Stupka a Horáček ve svých studiích zabývají současnou, platnou trestně právní oblastí v souvislosti nelegálními výnosy, kdy podávají, jak jsme zmínili ucelené, relevantní informace k dané problematice, které dělí na:
Odčerpávání majetkového prospěchu má v prvé řadě za cíl zabránění tomu, aby pachatelé či osoby jim blízké profitovali z protiprávní činnosti, případně aby se poškozené subjekty domohly svých narušených práv. Odčerpávání znamená trvalé odejmutí majetku či jeho části z dispozice osob dopouštějících se trestných činů a převod vlastnictví na jiný subjekt. V případě majetkových trestních sankcí by se jednalo o převod vlastnických práv na stát.
Zajišťující instituty jsou v právním řádu obsaženy hlavně z důvodu, aby nedocházelo ke zmaření konečného účelu probíhajícího trestního řízení. Zajišťování má pouze dočasný charakter, což znamená, že trvá pouze po dobu platnosti jednotlivých zajišťujících institutů a po odpadnutí zákonem výslovně stanovených předpokladů dochází k navrácení do předchozího stavu. Zajištění přitom v řadě případů slouží k zabezpečení budoucí očekávané konečné konfiskace.
Problematiku odčerpávání výnosů z trestné činnosti lze v současnosti rozdělit na:
- úkony spojené se zajišťováním majetku,
- správu zajištěného majetku,
- odčerpání výnosů z trestné činnosti
Úkony spojené se zajišťováním majetku, u kterého je podezření, že pochází z trestné činnosti nebo tento majetek může sloužit k zajištění nároku na náhradu škody způsobené trestným činem. Základním obsahem této činnosti je vyhledání, zadokumentování a vydání příslušných rozhodnutí podle trestního řádu k zajištění tohoto majetku pro účely trestního řízení.
Samotné zajišťovací instituty jsou upraveny v následujících ustanoveních trestního řádu:
- § 78 a § 79 - vydání a odnětí věci důležité pro trestní řízení (věc kohokoli),
- § 79a, § 79b - zajištění peněžních prostředků na účtu u banky nebo jiné finanční instituce
- § 79c - zajištění zaknihovaných cenných papírů
- § 79d – zajištění nemovitostí,
- § 79e – zajištění jiné majetkové hodnoty,
- § 79f – zajištění náhradní hodnoty,
- § 47 zajištění majetku obviněného k uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené TČ obviněného,
- § 347 zajištění majetku obviněného pro účely trestu propadnutí majetku, pokud lze očekávat, že tento trest bude uložen a je obava, že výkon bude zmařen (zajištění jen části majetku není možné),
- § 441 zajištění majetku v rámci mezinárodní justiční spolupráce.
Správa zajištěného majetku, je v současnosti řešena zákonem č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, který je specielním zákonem. Tento zákon stanoví postup při výkonu rozhodnutí o zajištění majetku nebo jeho určené části[23]. Dále tento zákon zcela konkrétně uvádí orgány, které zajištěný majetek spravují i postup při výkonu správy a to v § 9.
Odčerpání výnosů pocházejícího z trestné činnosti, které je realizováno v rámci trestního řízení, kdy konečným cílem je definitivní vyjmutí majetku z vlastnictví pachatele na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým je uznána vina pachatele. Výnosy z trestné činnosti lze osobám s nimi neoprávněně disponujícím odčerpat především uložením některé z trestněprávních sankcí, obsažených v trestním zákoně. Do úvahy přicházejí v prvé řadě:
1. Tresty, kterými jsou trest propadnutí majetku podle § 51 Tr.z, trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty dle § 55 Tr.z. a trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 56a trestního zákona. Tuto úlohu může plnit i peněžitý trest podle § 53 Tr.z.
2. Za druh konfiskace majetku lze považovat také jedno z ochranných opatření, kterým je zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 73 Tr.z. a zabrání náhradní hodnoty podle § 73a trestního zákona.
Odčerpat nelegálně získaný majetkový prospěch lze i mladistvým pachatelům trestné činnosti, a to prostřednictvím trestních a ochranných opatření obsažených v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Podle tohoto zákona může soud pro mládež uložit mladistvému jako trestní opatření vedle jiných i peněžité opatření dle §§ 24 odst.1 písm. b); 27,28 a propadnutí věci dle § 24 odst. 1 písm. d); jako ochranné opatření přichází u mladistvých stejně jako u dospělých pachatelů do úvahy zabrání věci dle § 21 odst. 1). Vůči mladistvým pak lze užít i některých zajišťujících institutů, nejčastěji dle §§ 78,79 Tr.ř., do úvahy dále také přichází §§ 47, 79a, 79b, 79c Tr.ř. Přičemž z povahy věci je vyloučeno zajištění výkonu trestu propadnutí majetku dle § 347 trestního řádu, neboť mladistvým nelze takovýto druh trestu uložit.
V otázce náhrady škody odsouzeného je problematika v současné době řešena §§ 228, 229 Tr.ř. V těchto ustanoveních se upravuje rozhodnutí soudu v hlavním líčení o uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení. Kdy § 229 Tr.ř. má v rámci adhezního řízení pouze subsidiární povahu ve vztahu k trestnímu řízení, přičemž výrok o náhradě škody je spojen s meritorním rozhodnutím ve věci, v níž byla podána obžaloba. Pokud tedy poškozený řádně a včas uplatnil svůj nárok na náhradu škody a byly splněny další předpoklady pro rozhodování o uplatnění jeho nároku postupuje soud dle § 228 Tr.ř. Jestliže soud tedy nepostupuje podle § 228 Tr.ř. je povinen dle § 229 Tr.ř. postupovat tak, že poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkáže na řízení ve věcech občansko právních, kdy dále ve věci jedná o řízení upravené v občanském soudním řádu. Soud je však při rozhodování o náhradě škody vázán návrhem poškozeného tak, že nelze přiznat náhradu škody větší, než poškozený považoval. I úroky z prodlení lze soudem přiznat jen na návrh poškozeného[24].
Vzhledem k tomu, že v současné době je již připravena rekodifikace trestních předpisů, je zcela na místě se také touto rekodifikací zabývat a popsat případné rozdíly a přínos v dané problematice.
V návrhu nové trestně právní úpravě je problematika zajišťování majetku řešena následujícími §§:
· § 99 Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty
1) Nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá
a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit,
b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo
c) ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.
2) Bez podmínek odstavce 1 může soud uložit zabrání věci nebo majetkové hodnoty pouze v případě, že je, byť nikoli bezprostředním, výnosem trestného činu, zejména
a) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota získána trestným činem nebo jako odměna za něj a nenáleží-li pachateli,
b) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota nabyta jinou osobou než pachatelem, byť jen zčásti, za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná, nebo
c) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota nabyta jinou osobou než pachatelem, byť jen zčásti, za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná.
3) Drží-li pachatel nebo jiná osoba v rozporu s právním předpisem věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v odstavci 1 nebo 2, ve vztahu k níž je možno uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, uloží mu soud vždy toto ochranné opatření.
4) Soud může místo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty uložit povinnost
a) pozměnit ji tak, aby jí nebylo možné použít ke společensky nebezpečnému účelu,
b) odstranit určité zařízení,
c) odstranit její označení nebo provést její změnu, nebo
d) omezit dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu.
5) Nebude-li povinnost stanovená podle odstavce 4 ve stanovené lhůtě splněna, rozhodne soud o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Z tohoto citovaného § vyplývá, že základní podmínky rozhodnutí soudu o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty se oproti platné úpravě v podstatě nemění, neboť doplnění ustanovení § 99 odst. 1 o ohrožení společnosti, jakož i o případ, kdy existuje nebezpečí, že zabírané věci nebo jiné majetkové hodnoty budou sloužit ke spáchání zločinů (§ 14 odst. 3 věta za středníkem), stejně jako o možnost zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem nebo jako odměna za něj, příp. byť i zčásti nabytou za takovou věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou pachatel nebo jiná osoba jíž se zabrání týká platně převedla na jiné „třetí“ osoby, ač pocházely z trestné činnosti nebo byly opatřeny za produkty nebo výnosy z takové trestné činnosti, bylo provedeno již novelou trestního zákona č. 253/2006 Sb. (s účinností od 1. 7. 2006).[25] Na druhé straně toto ustanovení předpokládá omezení zabírání věcí a jiných majetkových hodnot možností, že soud namísto zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty nařídí její pozměnění tak, aby byla nepoužitelná k jejímu společensky nebezpečnému účelu, odstranění na věci určitého zařízení, označení nebo provedení její jiné změny nebo omezení dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Pokud dotčená osoba tato omezení splní ve stanovené lhůtě, nebude uloženo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, zatímco nebude-li tato osoby takto postupovat, soud zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty dodatečně nařídí
· § 100 Zabrání náhradní hodnoty
Jestliže ten, komu náleží věc nebo jiná majetková hodnota, která by mohla být zabrána podle § 99 odst. 1 nebo 2, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její zabrání zmaří, anebo jestliže zmaří trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz podle § 70 odst. 4, popřípadě zmaří zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz podle § 102 odst. 2, může mu soud uložit zabrání náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty.
To tedy znamená, že také umožňuje zabrání náhradní hodnoty (§ 100), čímž je naplněn požadavek Rámcového rozhodnutí Rady 2001/500/JVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení a zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti. Tento zcela nový institut odpovídá moderním přístupům k zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a je obvyklý i v dalších demokratických státech (srovnej např. § 74c německého trestního zákona).
· § 101 Zabrání spisů a zařízení
1) Spis nebo spisy s takovým obsahem, jejichž úmyslné rozšiřování při znalosti jejich obsahu by naplňovalo znaky některého trestného činu podle trestního zákona, se podle § 99 odst.1 zaberou, jestliže nejméně jeden kus spisu byl již šířen, k šíření určen nebo připravován. Současně se zabere i zařízení použité nebo určené ke zhotovení takových spisů, zejména tiskárna, deska, forma, sazba, štoček, negativ, matrice, počítačový program nebo kopírovací zařízení; ustanovení § 99 odst. 4 a 5 se užije obdobně.
2) Zabrání se vztahuje jen na kus nebo kusy spisu, které jsou v držení osob spolupůsobících při jejich rozšiřování nebo při jejich přípravě k rozšiřování, nebo byly zveřejněny vystavením, plakátováním, předváděním nebo jiným obdobným způsobem, anebo při zásilkovém rozšiřování ještě nebyly doručeny příjemci.
3) Zabrání spisu nebo spisů se užije přiměřeně i v případě, že úmyslné rozšiřování při znalosti jejich obsahu by naplňovalo některý trestný čin podle trestního zákona jen při výskytu dalších okolností, které však nebyly v posuzovaném případě naplněny, a zabrání je nutné, aby se zamezilo jejich nezákonnému rozšiřování.
Toto ustanovení nově upravuje zabrání spisů a zařízení (§ 101). Tento nový institut odpovídá komplexní úpravě zabrání věci a je obdobou podobných institutů i v dalších v demokratických státech[26]. Jedná se zcela nový důkazní prostředek.
Sporné nároky třetích osob k majetku, který stát nabyl, tedy i k majetku, který nabyl při uplatňování institutu zabrání věci v trestním řízení budou i nadále řešeny podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů[27] . Rozhodování o těchto právech v trestním řízení by se vymykalo smyslu a účelu trestního řízení.
· § 102 Účinek zabrání
1) Zabraná věc nebo jiná majetková hodnota, zabraná náhradní hodnota, zabraný spis nebo zařízení připadá státu.
2) Ustanovení § 70 odst. 4 se přiměřeně užije pro uložení zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a pro uložení povinnosti podle § 99 odst. 4; zákaz zcizení zde platí až do splnění povinnosti podle § 99 odst. 4, a nebyla-li tato povinnost splněna, až do právní moci rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 99 odst. 5).
Úpravu týkající se nabytí zabrané věci nebo jiné majetkové hodnoty státem byla přejata z již platné úpravy s tím, že byla rozšířena i na zabranou náhradní hodnotu a zabraný spis a zařízení. V odstavci 2 se upravuje přiměřené užití ustanovení § 70 odst. 4 o zákazu zcizení zabrané věci nebo jiné majetkové hodnoty, který zahrnuje i jiné dispozice směřující ke zmaření ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.
V oblasti analýzy legislativních nástrojů ve Slovenské republice je vhodné zmínit studii JUDr. Veronika Zaťková – „Zaistenie výnosov z trestnej činnosti v boji proti legalizácii príjmov z trestnej činnosti!. Autorka legislativní nástroje dělí na hmotně právní a procesně právní.
Základním hmotně právním prostředkem v SR jen zákon č.. 300/2005 Z. z. (Trestný zákon) a jeho skutková podstata § 233 Legalizácia príjmu z trestnej činnosti,
§ 233
Kto príjem alebo iný majetok z trestnej činnosti, v úmysle zatajiť existenciu takéhoto príjmu alebo veci, zakryť ich pôvod v trestnom čine, ich určenie, či použitie na spáchanie trestného činu, zmariť ich zaistenie na účely trestného konania alebo ich prepadnutie alebo zhabanie,
a) prevedie na seba alebo iného, požičia, vypožičia, prevedie v banke alebo pobočke zahraničnej banky, dovezie, prevezie, privezie, premiestni, prenajme alebo inak sebe alebo inému zadováži, alebo
b) drží uchováva, ukrýva, užíva, spotrebuje, zničí, zmení alebo poškodí,
potrestá sa odňatím slobody na dva roky až 5 rokov.
§ 234 jako speciální skutková podstata „legalizácie príjmu z trestnej činnosti“
Kto neoznámi alebo neohlási, napriek tomu, že taká povinnosť mu vyplýva z jeho zamestnania, povolania, postavenia alebo funkcie,
a) skutočnosti nasvedčujúce tomu, že iný spáchal trestný čin legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 233, alebo
b) neobvyklú obchodnú operáciu,
potrestá sa odňatím slobody na dva až 8 rokov.
Postup orgánů činných v trestním řízení při zajištění, zadokumentování a usvědčovaní pachatelů je upravený v těchto zákonech:
- zákon č. 301/2005 Z.z., Trestný poriadok v znení neskorších predpisov
- zákon č. 650/2005 Z.z. o vykonaní príkazu na zaistenie majetku alebo dôkazov v európskej únii
V „trestnom poriadku“ jsou upraveny všechny stádia postupu orgánů činných v trestním řízení při zajišťovaní, dokumentovaní, dokazovaní, a také zákonné postupy jednotlivých procesních úkonů. Trestný poriadok upravuje některé trestně právní postupy, které se považují za předběžné a konfiskační. Jedná se zejména o tyto instituty:
o Zajišťovací instituty v rámci Slovenské republiky
- Zaistenie nároku poškodeného - § 50 Trestného poriadku
- Povinnosť na vydanie veci - § 89
- Odňatie veci § 91
- Uchovanie a vydanie počítačových údajov § 90
- Prevzatie zaistenej veci § 92
- Zaistenie peňažných prostriedkov § 95
- Zaistenie zaknihovaných cenných papierov
- Zadržanie, otvorenie a zámena obsahu zásielok, kontrolovaná dodávka a predstieraný prevod - §§ 108 – 112
- Zaistenie výkonu a výkon trestu prepadnutia majetku §§ 423-427
- Výkon trestu prepadnutia veci § 428
- Výkon peňažného trestu § 429-433
o Zajišťovací instituty mimo území Slovenské republiky
- Príkaz na zaistenie majetku alebo dôkazov v európskej únii – z. č. 650/2005 Z. z.
- Zaistenie majetku v rámci právneho styku s cudzinou - § 551
4.3 Komparace právní úpravy SR a ČR
Z kapitol 3 a 4 vyplývá, že právní nástroje v SR a ČR jsou v současné době shodné. Výjimku tvoří ustavení § 90 trestného poriadku, který v současné době nemá v ČR odpovídající protějšek. Je však nutné zdůraznit, že tento nový důkazní prostředek je v současné době zahrnut do § 101 nové trestně právní úpravy viz kap. 3.2.
Závěr
Předpokládáme, že jsme se pokusily analyzovat současné a dále nové právní prostředky a nástroje, které v současné době jsou aktuální a jak je již shora konstatováno byly implementovány do českého právního řádu. Proces sbližování českého právního řádu s právem ES/EU v předmětné oblasti výrazně ovlivnilo rovněž začlenění Schengenského acquis do právního rámce EU. Zkušenosti potvrzují, že společný postup a vzájemná podpora hraje v systému koordinace vyšetřování nezastupitelnou úlohu.
V souvislosti s potřebou zlepšit a urychlit policejní a soudní (justiční) spolupráci v trestních věcech včetně problematiky nezákonných výnosů a na základě provedeného vyhodnocení některých vybraných právních aktů Unie (rozhodnutí, rámcová rozhodnutí, společné postoje a úmluvy) současného práva ES/EU, vyvstává potřeba nadále lépe sladit národní legislativu k usnadnění trestního řízení a za tímto účelem přijmout na tomto úseku nová účinnější legislativní opatření. Trestní právo Unie se tedy neomezuje pouze na oblast právní pomoci a související otázky, ale předpokládá rovněž sbližování trestně právních předpisů.
V konkrétních podmínkách to především znamená, že se má přistupovat k trestnímu jednání stejně účinným způsobem v rámci celé Unie. Případy zvláště závažné trestné činnosti, organizované, sériově páchané by měly podléhat minimálním společným pravidlům vztahujícím na podstatné znaky trestných činů a měly by být stíhány se stejnou rázností. K dosažení tohoto cíle je zapotřebí užší spolupráce orgánů justice a policie, zejména pak sbližování trestně právních předpisů členských státu Unie.
V roce 1997 vypracovala skupina právníků v oboru trestně právních studií model pro unifikaci trestního práva hmotného a procesního „Corpus Juris“. Jedná se o trestně právní úpravu na ochranu finančních zájmů Evropských společenství. Tato studie byla v odborných kruzích přijata s velkým zájmem. V části, kde byly navrženy rozsáhlé úpravy v oblasti trestního práva hmotného a procesního došlo však ze strany jednotlivých členských států Unie k značné kritice a nepodařilo se unifikaci v daném rozsahu prosadit. Z reálného pohledu uskutečnění tohoto záměru, je nutné konstatovat, že se jedná o problematiku, která je v nejbližší době nerealizovatelná z důvodů odlišného systému trestního práva v členských zemích Unie[28].
Na základě provedené analýzy je nutno konstatovat, že příslušné orgány postupně v uplynulých letech věnovaly značné úsilí o systematické zavedení boje proti nezákonným výnosům v souladu s evropských a mezinárodním právem. Obecně nejširší výklad boje proti praní peněz (nezákonný výnos) je uvedený v zákoně č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Byly přijaté další kroky směřující k dotvoření právního a institucionálního boje proti uvedené trestné činnosti, což vyústilo přijetím novely zákona o nezákonných výnosech z roku 2000, novely trestního zákona (legalizace výnosů z trestné činnosti § 252a zákon č. 134/2002 Sb.) a trestního řádu (ohledně zvláštních vyšetřovacích postupů při správě cizího majetku a věcí v trestním řízení zákon č. 279/2003 Sb.). Jak již uvedeno nejdůležitější právním institutem v dané oblasti je Rámcové rozhodnutí Rady EU o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazního prostředků, který byl implementován do českého trestního řádu zákonem č. 253/2006 Sb. a další novelizující legislativa v předmětné oblasti. Je možné konstatovat, že nové legislativní a regulující iniciativy aplikují významné mezinárodní standarty EU.
Trestní řád obsahuje množství ustanovení, umožňující zabrání, zmrazení (zajištění), zadržení a konfiskaci majetku. Vytváří nezbytný právní rámec a dostatečné pravomoci pro orgány činné v trestním řízení, umožňující jim identifikovat a sledovat majetek, který se může stát předmětem konfiskace nebo když se jedná o podezření z nelegálního výnosu, případně byl použit pro účely praní peněz. V rámci trestního řádu je možno požívat širokou škálu vyšetřovacích postupů mimo jiné zadržení a otevření zásilek, jejich záměnu a sledování, odposlech a záznam telekomunikačního provozu. V řízení o úmyslném trestném činu je možné používat i operativně pátrací prostředky jako předstíraný převod, sledování osob a věcí a použití agenta. Zákon o Policii ČR upravuje též oprávnění k použití podpůrných operativně pátracích prostředků, jako jsou krycí doklady, konspirativní prostředky, zabezpečovací technika, zvláštní finanční prostředky a využití informátora při vlastním rozpracování případu.
Přes uvedené skutečnosti jsou velmi slabé výsledky orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o stíhání, odsouzení a konfiskaci majetku. Absence výsledků nepramení z nedostatků chybějící právní úpravy včetně implementace legislativy v rámci Evropské unie, ale z určité obavy, pochybností, váhavosti a předpokládané náročnosti (složitosti) při vyhledávání, objasňování a vyšetřování v rámci trestního řízení. Euro novela (zák. č. 134/2002 Sb.), která stanovila novou skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je rovněž v souladu s Evropskou Úmluvou o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu. Rovněž ustanovení uvedeného trestného činu je velmi málo využíváno, pravděpodobně ze stejných důvodů.
Nedostatečnou právní úpravu spatřujeme v trestním řádu, kdy majetkové tresty se ukládají pouze fakultativně a nikoliv obligatorně, vždy při podezření ze získání majetkového prospěchu (v rámci přípravy, pokusu, dokonání trestného činu a to různými formami spolupachatelství).
Orgány činné v trestním řízení jsou zatíženy stereotypním uvažováním jednotvárným stabilním náhledem na legislativní úpravu a tak se zaměřují pouze na tresty a nikoliv na odčerpávání nelegálních výnosů.
Nezanedbatelnou úlohu zde hraje i určitá nevědomost o existenci jednotlivých institutů souvisejících s předmětnou problematikou. V současné době je velmi důležité odstranit pravděpodobné „bariéry“ mezi teorií a praxí, vytvořit modelové postupy, aby některé případy mohly být soudně projednány. Tím vytvořit určitou soudní praxi, která může být následně návodem pro orgány činné v trestním řízení.
Příslušné útvary služby kriminální policie a vyšetřování nevedou přesné a systemizované statistické údaje. Přesné vedení a zaznamenávání podrobných statistik je nezbytným nástrojem jak pro vnější hodnocení, tak pro vnitřní kritickou revizi fungovaní celého systému.
V rámci trestní jurisdikce neexistuje trestní odpovědnost právnických osob. Schválená rekodifikace trestního zákona, která však dosud nevstoupila v platnost, umožňuje trestněprávně postihovat i právnické osoby (právnickým osobám mohou být nyní ukládány pouze správní sankce). Tato reforma představuje významnou změnu a pokrok pro celý systém boje proti legalizací výnosů a je předpoklad účinně postupovat v boji proti těmto subjektům.
V současné době je snaha Unie realizovat v praxi nové legislativní nástroje a prostředky jak policejními tak justičními orgány v rámci účinnějšího boje se zločinem.
Navrhovaná opatření:
a) Stanovit a organizovat školení a programy pro policejní a soudní spolupráci za účelem zvýšení informovanosti, vycházeje přitom ze zkušeností a praxe v jiných státech, kde je citovaná problematika úspěšně realizovaná;
b) Vypracovat určité modelové postupy (návody) zaměřené na odhalování a zabavování výnosů z trestné činnosti, za účasti všech zainteresovaných subjektů;
c) Zajistit úzkou specializaci a spolupráci mezi policií, státním zastupitelstvím a soudem, která přispěje k lepšímu poznání a porozumění daných institutů, dojde ke zvýšení informovanosti o právních otázkách a můžou se tak uplatňovat potřebné odborné znalosti a dovednosti ve vlastním trestním řízení. (Je zřejmé, že problém se nalézá v oblasti soudnictví);
d) Zavést přesné systematické statistické zaznamenávání (specializaci) na odhalování a zadržování výnosů z trestné činnosti u majetkových deliktů;
e) V rámci empirického výzkumu zhodnotit následující záměry:
ü statisticky vyhodnotit současný stav na úseku nelegálních výnosů u Policie ČR, státního zastupitelství a justice,
ü zda současná právní úprava vyhovuje potřebám praxe orgánům činných v trestním řízení,
ü zmapovat současný systém školení a v zdělávání u příslušných policejních útvarů realizující odčerpávání výnosů z trestné činnost,
ü zhodnotit stávající metodiku v dané oblasti (zda vůbec nějaká existuje).
[1] Směrnice Rady č. 91/308/EHS ze dne 10. června 1991 o předcházení zneužití finančních systémů
k praní peněz, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/97/ES ze dne 4. 12. 2001.
[2] JELÍNEK,J.a kol.:Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou související předpisy, 25.
aktualizované vydání podle právního stavu k 1. 9. 2007. Praha: Linde, 2007, str. 116.
[3] PIKNA, B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu, 3. vydání, LINDE PRAHA a.s.
2006, str. 83
[4] Společná akce z 29. června 1998 přijatá Radiu Evropské unie na základě článku K.3 Smlouva Evropské unii o vytvoření Evropské soudní sítě (98/428/JVV) (31998E0428).
[5] Společná akce rady Evropské unie na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní ze dne 3.prosince 1998 (98/699/SVV) (31998F0699).
[6] Úmluva vypracovaná na základě článku 34 Smlouvy o Evropské unii o vzájemné pomoci ve věcech
trestních mezi členskými státy Evropské unie z 29. května 2000 (Úřední věstník ES č. C 197, 12. 7.
2000).
[7] Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 26. Června 2001 o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní (2001/500/SVV).
[8] Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie z 13. červa 2002 o společných vyšetřovacích týmech (2002/465/JVV).
[9] Doporučení Rady Evropské unie z 8. května 2003 o modelové smlouvě o zřízení společného vyšetřovacího týmu (2003/C 121/01).
[10] Rozhodnutí Rady Evropské unie z 28. února 2002 o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti (2002/584/JVV).
[11] Rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 22. července 2002, kterým se stanoví rámcový program pro policejní a soudní spolupráci v trestních věcech (AGIS) (2002/630/SVV).
[12] Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie z 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi jednotlivými členskými státy (2002/584/JVV).
[13] Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 22. července 2003 o výkonu příkazu k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii (2203/577/SVV).
[14] Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci (2006/7783/SVV)..
[15] Rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 6. prosince 2007 o spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v jednotlivých členských státech v oblasti vysledování a identifikace výnosů z trestné činnosti nebo jiného majetku v souvislosti s trestnou činností (2007/845/SVV).
[16] JELÍNEK,J.a kol.:Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou související předpisy. 25. aktualizované vydání podle právního stavu k 1. 9. 2007. Praha: Linde, 2007. 876s.
[17] § 460a odst. 2 trestního řádu.
[18] JELÍNEK,J.a kol.:Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou související předpisy. 25. aktualizované vydání podle právního stavu k 1. 9. 2007. Praha: Linde, 2007. 921s.
[19] Síť CARIN sdružuje rozsáhlou síť pracovníků a odborníků (státní zástupce a policisty), kteří spolupracují v oblasti přeshraniční identifikace, zmrazení, zajištění a konfiskace výnosů z trestné činnosti a dalšího majetku s ní spojeného. Týká se to společných znalosti, metod, způsobů a postupů k zajištění rychlé výměny informací mezi jednotlivými členskými státy Unie.
[20] Závazný pokyn policejního prezidenta č. 76/2007 o činnosti národní centrály SIRENE odboru mezinárodní spolupráce Policejního prezidia ČR. Národní centrála SIRENE zejména zajišťuje výměnu doplňujících informací k záznamům SIS, řeší případy nekompatibility záznamů v SIS, koordinuje opatření v případě ztotožnění záznamu v SIS, jako verifikační pracoviště posuzuje a schvaluje vybrané druhy požadavků na záznamy před jejich odesláním do centrální součásti z hlediska účelnosti, aktuálnosti a legálnosti vzhledem k právnímu řádu ČR a právu EU, v odůvodněných případech, zejména zjistí-li nelegálnost, neaktuálnost, nebo neúčelnost záznamu, rozhodne o zrušení českého záznamu v SIS (případně o zrušení požadavku na záznam), v odůvodněných případech (např. za situace, kdy není dostupný příslušný zdrojový systém), může, zejména na žádost Národní kanceláře, operačního střediska operačního oddělení kanceláře policejního prezidenta, přímo vytvořit, změnit nebo zrušit požadavek na záznam v SIS, v případě uvedeném v předchozím odstavci, jakmile je příslušný zdrojový systém opět dostupný, neodkladně informuje příslušný požadující útvar o provedené změně v SIS a požaduje provedení odpovídající úpravy v údajích příslušného zdrojového systému atd.
[21] Nález Ústavního soudu svazek 35, č. 1996 Sb., uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
[22] KINDL, M., TELECKÝ,D. VÁLKOVÁ,H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. I. vyd. Praha: C.H. Beck, 2002
[23] §§ 47 , 347 a 441 trestního řádu .
[24] srovnej zásadu ne ultra petita pertitum (soud nesmí stranám přiznat něco jiného nebo více, než žádaly), která platí v občansko právním řízení, blíže viz. judikát uveřejněný v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Rt 11/22, Rt 53/73, Rt 35/80-11
[25] Srovnej: Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikované sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.). V souladu s rámcovým rozhodnutím Rady Evropské unie č. 2000/383/JVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání, v souvislosti se zavedením eura (32000F0383) bylo zakotveno i obligatorní ukládání zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty v případě, jestliže pachatel nebo jiná osoba drží neoprávněně nebo v rozporu s právním předpisem věc nebo jinou majetkovou hodnotu podle odstavce 1 § 99 (např. padělané peníze, padělatelské náčiní, střelná zbraň atd.), ve vztahu k níž je možno uložit zabrání věci (§ 99 odst. 2). Obdobné ustanovení obsahuje i úprava trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 70 odst. 3).
[26] srovnej např. § 74d německého trestního zákona
[27] srov. § 16 zákona č. 219/2000 Sb.
[28] Corpus Juris. Základní trestněprávní ustanovení k zajištění ochrany finančních zájmů Evropské unie, vypracované kolektivem pod vedením Mirielle Delmas-Marty, profesorky Univerzity Patheon-Sorbone Paříž II (překlad do češtiny Fenyk, J., Jílek, D.). Brno: Soukromé vydavatelství P.Sypáka, 1998.
pplk. JUDr. Ing. Marek Blažejovský
Konference o metamfetaminu
Ve dnech 15. – 16. září 2008 se konala v prostorách budovy Magistrátu Hlavního města Prahy nacházející se na Mariánském náměstí v Praze konference s názvem: „Global Methamphetamine Conference 2008“ s podtitulem „science, strategy and response“. Konferenci pořádalo Centrum adiktologie při 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy ve spolupráci se zahraničními partnery, dále se Sdružením Podané Ruce, Sananim a další a v neposlední řadě na akci se podílelo Hlavní město Praha. Jak název napovídá, týkala se konference problematice metamfetaminu jako globálně rozšířené drogy a problémům souvisejících s užívání této drogy v celém světě.
Vzhledem k pořadatelům konference, jejich zaměření a složení převážné většiny účastníků bylo logické, že předmětem konference bude především výměna informací, nejnovějších poznatků a zkušeností v oblasti terciární prevence a harm reduction u problematických uživatelů metamfetaminu (v České republice populárnější pod názvem pervitin). Převážná většina přednášek a seminářů (workshopů) se také této problematiky týkala a z pohledu Policie České republiky tak nebyly tyto přednášky (zabývající se odborně odlišnou strategií v oblasti přístupu k problematice zneužívání návykových látek) interesující, nicméně některé přednášky a někteří vystupující, měli velmi zajímavé a přínosné informace.
Než se budu věnovat zmíněným příspěvkům, je na místě, abych zmínil účast a vystoupení ministra vnitra České republiky Mgr. MUDr. Ivana Langera, který upozornil na problematiku zneužívání metamfetaminu v ČR zejména v souvislosti s pácháním protiprávního jednání ze strany nejen problematických uživatelů metamfetaminu a nutnosti předcházení takovému jednání. Na eliminaci výše uvedeného problému by se dle Ivana Langera měly podílet všichni subjekty, zabývající se problematikou drog, počínaje Ministerstvem vnitra ČR a pod něj spadající Policií ČR a konče nestátními neziskovými organizacemi, které se zabývají pomocí lidem závislých na drogách. Dle jeho slov jsme cituji: všichni na jedné lodi“.
Dále v úvodu konference vystoupil primátor Hlavního města Prahy MUDr. Pavel Bém, který mimo jiné také poukázal na městem řešené problémy související se zneužíváním drog (metamfetaminu nevyjímaje) na území Prahy.
Z odborných přednášek mne jako policistu zaujaly příspěvky Jeremyho Douglase a Matthewa Niceho, experty pro výzkum z UNODC. Oba potvrdili celosvětový trend nárůstu objemu výroby metamfetaminu , za současného poklesu počtu případů odhalení prekurzorů.
Situace ve Spojených státech amerických se změnila v tom smyslu, že se snížil počet tzv. „superlaboratoří“, avšak zvýšil se objem drog (včetně metamfetaminu) pašovaných do USA z Mexika. Výše zmíněné „superlaboratoře“ se nalézají právě v Mexiku respektive v příhraničních oblastech, kde je riziko jejich odhalení policejními orgány ve srovnání s USA podstatně menší. V USA tak z hlediska výroby metamfetaminu dominují tzv. „Kitchen Laboratory“ (doslova kuchyňské laboratoře), kdy se jedná o nelegální výrobu metamfetaminu v malém množství a v domácích podmínkách. Trend růstu počtu „domácích laboratoří“ je celosvětový, v Evropě se to týká především České republiky.
Ve světě dále vznikají nové destinace, kde dochází k výrobě metamfetaminu. Jednou z takových oblastí je např. jihovýchodní Asie (Čína, oblast „Zlatého trojúhelníku“ a údolí řeky Mekong). Vyrábí se zde metamfetamin jednak v krystalické formě a dále v tabletách. Zároveň se zvyšuje čistota vyrobeného metamfetaminu – v jiném sledovaném regionu (Nový Zéland) byl zaznamenán nárůst počtu odhalených laboratoří (z 39 v roce 2000 na 201 v roce 2003) a čistota metamfetaminu (z 30% v roce 2000 na 70 % v roce 2003). Další destinací se zvyšujícím se nárůstem nelegální výroby metamfetaminu je Jižní Afrika. Celosvětově pak produkce velkých laboratoří je značná, kdy jedna laboratoř je schopna vyrobit až 1 tunu metamfetaminu za měsíc!
Další, z pohledu policie velmi zajímavý příspěvek, byla prezentace výroby metamfetaminu ve fiktivní, v budově magistrátu umístěné laboratoři. Demonstrativní postup výroby metamfetaminu předvedli instruktoři z U.S. Drug Enforcement Administration’s (DEA) z Justice training centre, Sacramento, Kalifornia. Kromě výroby metamfetaminu z prekurzoru pomocí červeného fosforu a jodu (Česká cesta, respektive modifikace Nagaiho metody), předvedli specifický postup výroby metamfetaminu pomocí lithia.
Tento velmi jednoduchý postup výroby je nenáročný na potřebné pomocné látky, na laboratorní podmínky a z časového hlediska podstatně rychlejší než výše zmíněný postup „Českou cestou“. Pokud bych měl (zjednodušeně) popsat tento postup výroby, tak by to vypadalo následovně:
Do PET lahve se nasype rozemletý prekurzor (v USA se jako prekurzor používají celé tablety léků s obsahem efedrinu a na rozdíl od v Česku známého postupu, kdy se chemickou cestou izoluje pseudoefedrin z tablet, ponechávají je celé). K prekurzoru se přidá jakákoliv amonná sůl (nejběžnější hnojivo – ledek amonný, běžně dostupný v prodejnách se zahrádkářskými potřebami). Směs se dokonale promíchá. Dále se ke směsi do PET lahve přilije éter (ten se získá např. z běžného autokosmetického spreje) a na závěr se přidá Lithium (nejjednodušeji, vyjmuté pláty z lithium – iontových dobíjecích baterií). Směs se protřepe a pak dochází k reakci. Lithium reaguje s amoniovou solí, dochází k redukci směsi na OH skupinu za současného uvolňování amoniaku. Lithium a amonnou solí zde působí stejně jako při „České cestě“ jod s červeným fosforem. Výslednou směsí je éterová vrstva s obsahem metamfetaminové báze. Ta se pomocí kyseliny chlorovodíkové přemění na chlorid metamfetaminu (krystalickou směs). Nevýhodou, respektive nebezpečím uvedeného postupu je teplená reakce výše uvedených látek, kdy hrozí nebezpečí výbuchu.
Osobně se domnívám, že podaří-li se v České republice ztížit dostupnost látek jakými jsou jod a červený fosfor, pak se tuzemští ilegální výrobci metamfetaminu „přeškolí“ na tento způsob výroby pomocí Lithia. Ovšem za současné (nepochopitelné) dostupnosti prekurzoru tj. pseudoefedrinu obsaženého ve volně prodejných léčebných přípravcích.
Dalším zajímavým příspěvkem na konferenci bylo vystoupení zástupců ze Sdružení Podané Ruce, kteří se zabývají pomocí osobám dlouhodobě závislým na drogách, respektive metamfetaminu. Konkrétně Olga Škvařilová líčila zkušenosti s problematickými uživateli metamfetaminu, kteří nastoupili do výkonu trestu odnětí svobody nebo do výkonu vazby, jejich abstinence v nápravných zařízeních a problematické začleňování zpět do společnosti po propuštění na svobodu, zejména pak pokračování v abstinenci návykových látek. Na můj dotaz, zda oni, jako pracovníci instituce, zabývající se spoluprací právě s těmito lidmi, mohou ovlivnit podmíněné propuštění takovéto osoby na svobodu nebo opětovné uvěznění této osoby, nedodržuje-li podmínky léčení. Ptal jsem se v kontextu nedávného usmrcení 4 osob, (včetně policisty) ve třech dnech, osobou závislou na OPL, která sice byla podmínečně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, ale recidivovala v užívání OPL a nedodržovala léčebný program. Dostal jsem odpověď, že i když pracovníci ze Sdružení Podané Ruce mnohdy upozorňují na tato pochybení pracovníky z Probační a mediační služby a i ti podají podnět k soudu, tak vzhledem k pomalosti hraničící s laxností české justice, dochází k prodlení a problematické osoby opětovně páchají trestnou činnost.
Zajímavý byl také příspěvek Tomáše Zábranského Ph.D. (Centrum Adiktologie při 1. LK UK), který ve spolupráci s Viktorem Mravčíkem z Národního monitorovacího střediska pro drogy a drogovou závislost připravil zprávu o stavu aktuální drogové scény v České republice z hlediska uživatelů drog. V České republice je v současnosti 30.000 problematických uživatelů drog, z nichž 20.000 je závislých na metamfetaminu. Uživatelé metamfetaminu se shlukují do malých komunit, kdy v jejich centru je výrobce „vařič“ metamfetaminu. Členové takovéto komunity si dělí role, kdy někteří se zabývají obstaráváním potřebných látek k výrobě, další se zabývají distribucí metamfetaminu a samozřejmě všichni konzumací. Dále dochází k tzv. „rekreačnímu užívání metamfetaminu“, kdy uživatelé vyhledávají vhodné příležitosti, zejména o víkendech, ke konzumaci.
Tuto diferenciaci de facto potvrdil i Roman Hlouse ze Sdružení Podané Ruce, který přednesl zprávu o situaci v oblasti zneužívání metamfetaminu, konkrétně na Moravě. Výroba se přesunula z měst na venkov, kdy zaznamenali případ i třech nelegální výroben metamfetaminu v jedné vesnici s 6.000 obyvateli! Na vesnicích vyrobený metamfetamin se pak distribuuje ve městech. Spolu s výrobou na venkov přesidlují i celé komunity uživatelů. Tento trend Hlouse připisuje jednak zvýšenou aktivitou policie ve velkých městech a také příhodnými podmínkami pro tyto komunity na venkově, kdy výrobci snadno přicházejí k nemovitostem např. dědictvím.
Za Policii České republiky jsem příspěvek přednesl osobně, kdy jsem zmínil zejména nárůst případů odhalených laboratoří vyrábějících metamfetamin, za současného snížení množství zadrženého metamfetaminu, což svědčí o již výše zmíněném trendu vytváření komunit kolem drobných nelegálních výrobců. Tento nárůst jsem uvedl v kontextu s jednoduchostí výroby metamfetaminu „Českou cestou“, dostupností pomocných látek (jod, červený fosfor, kyselina solná, kyselina fosforečná) a zejména dostupností prekurzoru, kterým je pseudoefedrin obsažen ve volně prodejných lécích. Jako řešení dané situace jsem uvedl ztížení dostupnosti výše zmíněných pomocných chemikálií a zejména omezení dostupnosti prekurzoru obsaženého v lécích. Vyjádřil jsem však svou osobní skepsi k záměru zavedení elektronického registru osob, kupující předmětné léky a na základě něho omezení počtu prodaných balení léků na jednu osobu. Tento pesimizmus jsem odůvodnil zkušeností s zaváděním elektronického registru uživatelů substitučních látek (z důvodu zamezení vícenásobné preskripce), kdy tento registr po již několika letech od záměru jeho zavedení pořád neexistuje a stále dochází k zneužívání substitučních látek, konkrétně buprenorfinu (Subutex).
Ještě bych chtěl zmínit jednu, z pohledu policie nejzajímavějších přednášek, od Roberta Pennala z Bureau of Narcotic Enforcement California Department of Justice. Ten podrobně popsal problematiku s nelegální výrobou metamfetaminu ve Spojených státech Amerických, respektive v Kalifornii a dále problém s pašováním metamfetaminu vyrobeného v Mexiku a pašovaného do států. Ve své prezentaci potvrdil již předchozího dne zmíněný trend ubývání případů odhalených superlaboratoří ve Spojených státech a nárůst jednak množství pašovaného metamfetaminu z Mexika a dále nárůst tzv. „kuchyňských laboratoří“ ve státech.
I když konference byla primárně zaměřená na problémy ve světě související s užíváním metamfetaminu z pohledu lékařství (infekce HIV, Hepatitis B,C atd.), poukázala i na problémy, které se s výše uvedeným zneužíváním metamfetaminu ve světě objevují v rovině trestně právní (sekundární kriminalita, protiprávní jednání pod vlivem metamfetaminu apod.). Metamfetamin je drogou, jejíž zneužívání je na vzestupu a to celosvětově (nejedná se tedy o démonizovaný „strašák“ České republiky). S tím logicky souvisí i nárůst problémů s tímto zneužíváním souvisejících. Je tedy nutné, aby se všechny instituce, ať lékařské či justiční, podíleli na eliminaci těchto problémů a při této eliminaci úzce spolupracovali.
pplk. JUDr. Ing. Marek Blažejovský
pozn. Je zřejmé, že i světové organizace zabývající se analýzou drogové kriminality poukazují na problém velkého počtu malých nelegálních laboratoří v České republice. Co nahrává tomuto stavu, definuje příspěvek zástupce Policie ČR na konferenci, uvedený dále v článku.
čas potřebný k výrobě metamfetaminu „Českou cestou“ se pohybuje kolem 2 hodin, výroba pomocí Lithia trvá cca 40 minut
JUDr. David Zámek
JUDr. Martin Bohman
Postřehy z izraelského konceptu zajišťování vnitřní bezpečnosti
Úvodní exkurz
Izrael (hebr. Medinat Yisra´el) je stát na Blízkém východě, ležící na východním pobřeží středozemního moře a hraničí s Egyptem, Jordánem, Sýrií, Libanonem a Palestinským autonomním územím. Nezávislost získal v roce 1948. Jeho rozloha je 20 400 km2[1]. Počet obyvatel zde rychle roste, poslední odhady hovoří až o 7 milionech[2] (počátkem 50. let – 1,4 mil., v roce 1995 – 5,4 milionů obyvatel[3]). Hustota zalidnění je 280 obyvatel/km2 a ve městech žije přes 90% obyvatel[4]. Většinu populace tvoří Židé (zhruba 80%) a následně Arabové (20%). Tomu samozřejmě odpovídá i náboženská příslušnost, kdy 80% obyvatelstva vyznává judaizmus, 15% jsou muslimové (většinou sunnité) a 3% křesťané. Pouze zhruba polovina obyvatel státu Izrael jsou rození Izraelité, zbytek tvoří přistěhovalí cizinci z asi 80 států světa.
Izrael je parlamentní republikou. Hlavou státu je prezident, volený na 5 let zákonodárným orgánem – Knessetem, který má 120 členů. Ti jsou voleni na 4 roky podle systému poměrného zastoupení. Izrael nemá psanou ústavu. Ta je nahrazována tzv. Základními zákony.
Největším bezpečnostním rizikem pro Izrael je permanentní hrozba konfliktu s Palestinou, resp. dalšími sousedícími Arabskými státy (zejména Sýrií a Libanonem), vyplývající z národnostní a náboženské jinakosti. Izrael se v každém desetiletí od svého vzniku vždy zúčastnil nějakého válečného konfliktu.
Blízký východ je také jednou z oblastí, kde se velmi často setkáváme s projevy terorismu. To jsou mj. důvody, proč právě Izrael má velmi propracovaný bezpečnostní systém, přičemž státní orgány mohou počítat s masivní podporou a pomocí řadových občanů.
Kriminalita a trestní soudnictví
Soudním řízení v Izraeli rozhodují profesionální soudci, kteří jsou voleni veřejnými/občanskými výbory. Systém trestního soudnictví je trojstupňový:
-
Nižší, obvodní též mírový trestní soud (Magistrates, Peace Court),
-
Oblastní soud (District Court),
-
Nejvyšší soud (Supreme Court).
Zvláštní přístup se uplatňuje vůči pachatelům ve věku od 14 do 18 let věku, jejichž proces probíhá před zvláštními soudy pro mladistvé.
Soudní proces má dvě fáze: 1) hlavní líčení a 2) vynesení rozsudku. Protispolečenská jednání se rozlišují do třech kategorií: těžké zločiny (felonies), přečiny (misdemeanors) a správní přestupky (administrative violations). Trest smrti byl zrušen v roce 1954 a nahrazen možností odsoudit pachatele odnětím svobody na doživotí.
Systém věznic je také třístupňový a dělí se na: 1) vyšší, 2) střední a 3) nižší úroveň ostrahy.
Odpovědnou institucí jak za oblast vězeňství, tak i za probační službu je Ministerstvo práce a sociálních věcí.
|
|
Izrael
|
Česká republika
|
|
rok
|
počet registrovaných trestných činů
|
počet registrovaných trestných činů
|
|
1994
|
386,066
|
372,427
|
|
1995
|
411,531
|
375,630
|
|
1997
|
498,550
|
403,654
|
|
1999
|
484,950
|
426,620
|
|
2001
|
469,073
|
358,570
|
|
2003
|
484,688
|
357,740
|
Od počátku 80. let 20. století až do roku 1998 (kdy počet registrovaných trestných činů přesáhl počtu 0,5 milionu) byl v nápadu trestné činnosti zaznamenáván stabilní nárůst. V roce 1999 trestné činy poklesly téměř o 6,1 %, nicméně v posledních třech letech je zaznamenán opět lehký vzestup. Míra kriminality se v Izraeli v posledních deseti letech pohybuje mezi 70 – 85 (na 1000 obyvatel), v České republice je to okolo 40.
Nejhojnějším druhem kriminality je majetková trestná činnost (asi 60%), terorismus, násilná trestná činnost, trestná činnost „bílých límečků“ a trestná činnost spojená s ilegální migrací.
Historie izraelského policejního sboru
Izraelská policie začala vznikat 6 měsíců před tím, než byl stát vůbec vyhlášen. Organizace, výzbroj a výstroj byly převzaty od Britů. V roce 1953 byla kromě izraelské policie zřízena hraniční stráž.
Od založení státu Izrael do roku 1951 spadala pod Ministerstvo vnitra (Ministry of Police) jak policie, tak vězeňská služba. Od roku 1952 obě složky fungují odděleně. Během druhého desetiletí existence státu Izrael se policie oprostila od poslední známky britského vzezření, hodnosti byly přeloženy do hebrejštiny, okraje služebních klobouků ztratily jejich stříbrnou stužku.
V r.1964 hraniční stráž poprvé začala přijímat do svých řad nové vojáky do povinné vojenské služby. Tento trend je patrný také v tehdejším Československu, kdy v roce 1949 nastoupilo k Pohraniční stráži SNB téměř 4000 vojáků základní služby.[7]
V poledne v Den usmíření tzv. Yom Kippur roku 1973 (nejvíce slavnostní den a svatý den v židovském kalendáři) egyptské a syrské armády zahájili čelní útok na fronty Sinaje a Golanských výšin. Ihned po vypuknutí války Policie vydala povolávací rozkaz pro všechny policisty a muže do vojenské služby a vyhlásila u policie mimořádný stav pohotovosti. Po devatenácti dnech bojů, 24. října 1973, Rada bezpečnosti OSN deklarovala oboustrannou smlouvu o klidu zbraní.
V dubnu roku 1974 předala vláda odpovědnost za vnitřní bezpečnost v rámci Izraele národní Policii, a to ji přinutilo k rozsáhlým organizačním změnám k přizpůsobení novým odpovědnostem.
Civilní stráž se připravila na mobilizaci, byla vytvořena speciální protiteroristická jednotka a divize pyrotechniků.
Rostoucí hrozba organizovaného zločinu zahrnující i zločin bílých límečků byla taktéž v popředí zájmu. Všichni vyšetřovatelé, detektivové, zpravodajské služby, soudní a daktyloskopická oddělení a jednotky pro odhalování zločinů mladistvých byly sloučeny do jednoho jediného oddělení Vyšetřování a boj se zločinem řízeného ředitelem s pozicí asistujícího komisaře.
Den 11. listopad 1982 přinesl pohromu na izraelskou policii, když byl na její hlavní štáb v Tyře v Jižním Libanonu spáchán teroristický čin. Bylo zabito 34 policistů a pohraničních strážců. O rok později 1.listopadu 1983 byla budova v Tyře znovu obydlena policejními jednotkami a znova byla vybombardována teroristickými bombami, které zabily o 17 policistů a pohraničních strážců více.
V roce 1985 byla vojenská khaki uniforma nahrazena modrou a každému policistovi byla vydána jmenovka na klopu.
Na počátku roku 1995, bylo také vytvořeno společenství policejních jednotek, které dokumentovalo policejní hlídkování, bylo více vnímavé k potřebám obyčejných občanů a začlenění zdrojů a cílů policie. V roce 1995 byla vytvořena dopravní administrativa, která koordinovala chování na městských a meziměstských silnicích, což celkově spadalo pod kontrolu dopravní policie.
V průběhu roku 1997 stála izraelská policie před problémem rostoucí kriminality, stejně tak jako před pokračováním teroristických útoků ze strany radikálů z palestinských území a pásma Gazy . Během tohoto období byla vytvořena dvě oddělení, Dopravní oddělení a Inteligenční oddělení. Prvotní problém byl boj s vysokým počtem objetí na ulicích a druhý boj se zločinem.
V roce 1997 policie zavedla nový oficiální etický kodex. Cílem kodexu bylo naprosto zpřehlednit náplň služby úředníků, standardizovat profesionalitu, integritu a veřejné služby. Na začátku roku 1998 byl stvrzen do své funkce třináctý komisař policie Yehuda Vilk.[8]
Stručně k organizaci
Izraelská policie čítá na téměř 26 tisíc policistů a policistek (žen je asi 20% z celkového počtu). Nutno však dodat, že v tomto množství jsou i vojáci základní vojenské služby, kteří se rozhodli pro její výkon v policejním sboru[9]. Stejně tak je vhodné připomenout, že řada (původně policejních) úloh je od roku 1999 převáděna na civilní správu. Dalších 8 tisíc policistů je činných u pohraniční policie (z nich 12% pochází z etnicky a národnostně minoritních skupin obyvatelstva).
Na vrcholu celé policejní organizační struktury je komisař (Commissioner), popř. též generální inspektor, tedy jakási obdoba našeho policejního prezidenta. Do této funkce je komisař jmenován přímo vládou a to na doporučení ministra vnitra (resp. ministra veřejné bezpečnosti). Funkce je striktně apolitická. Přímo komisaři podléhají následující složky: legislativně-právní útvar, úřad mluvčího, audit a rozpočtový útvar, ombudsman, disciplinární a odvolací rozhodčí útvar, kontrolní útvar a útvar pro ilegální imigraci. Jeruzalémská centrála je tvořena osmi hlavními sekcemi: služba kriminální policie a vyšetřování[10], hlídková a pořádková služba, zpravodajství, služba dopravní policie, community policing a občanské hlídky, logistika, plánování, personální oddělení. Velitelství disponuje i hlavními informačními databázemi resortními (registr otisků prstů, otisků dlaní, odcizených vozidel atd.) i „nadresortními“ (databáze osob i s jejich bydlištěm, vlastníků zbraní, motorových vozidel a řidičských oprávnění atd.), kde jsou shromažďovány údaje i z registrů ostatních ministerstev.
Dalšími prvky ve struktuře izraelské policie (IP) jsou útvary s celostátní působností: letecká služba, národní jednotka prevence proti krádežím motorových vozidel a národní vyjednávací jednotka.
Dále je organizace IP dělena na menší územní teritoria – oblasti (v ČR obdoba krajů). Těch bylo v roce 2004 sedm[11] (viz poslední dva řádky schématu). Činnosti policie zde řídí oblastní komisaři, kteří jsou odpovědní přímo generálnímu inspektorovi. Oblastní komisaři a velitelé jednotlivých složek / sekcí na velitelství mají hodnost generál majora a jako celek tvoří poradní sbor generálního inspektora.
Oblasti jsou pochopitelně dále děleny na menší územně-správní celky, které jsou řízeny policejními veliteli. Podle velikosti a náplně dělíme tyto menší celky na:
· regionální policejní stanice (v roce 2004 jich bylo 10, většinou v centrech velkých měst),
· policejní stanice (53),
· menší policejní stanice (100),
· centra community policing (350 – většinou o síle jednoho muže)
· a základny občanských hlídek (400).
Na okraj dodejme, že rozpočet IP je hrazen z rozpočtu státního, nicméně určité služby jsou hrazeny těmi institucemi, které jich využívají (často zmiňovaná problematika i v českých podmínkách, zejm. při využívání služeb Policie ČR při zajišťování veřejného pořádku při sportovních utkáních či využívání služeb PCO soukromými subjekty). Z rozpočtu policie jde 75% prostředků na platy zaměstnanců, 22% na dodávky a zakázky a 3% na výzkum a další rozvoj.
Odchodový věk do důchodu je pro izraelské policisty stanoven na 55 let věku, nebývá však výjimkou odchod o několik let dříve. Přitom jsou tito policisté oprávněni požívat výsluhy, jejíž výše činí 2% jejich platu za každý rok služby u policie.
Systém profesní přípravy a vzdělávání, bezpečnostní výzkum
Každý nově nastoupivší policista musí absolvovat základní výcvikový kurz (jakousi obdobu ZOP) v délce trvání 25 týdnů. Tento výcvik je zaměřen především na oblast fyzické přípravy (4 týdny), obecné profesní přípravy (7 týdnů) a speciální profesní přípravy (14 týdnů). Podmínkou následného povýšení[13] jsou tři roky služby a složení příslušné zkoušky. Po dalším roce služby může být příslušný policista doporučen svým nadřízeným na zdokonalovací kurz (5 týdnů), další rok pak na „Senior Police-Officer Course“ (v délce 5 – 10 týdnů), který je určen pro budoucí velící důstojníky. Až po absolvování tohoto kurzu může být policista v Izraeli navržen na jmenování do důstojnické hodnosti (Commissioned Officer – CO), se kterou se pojí další stupeň profesní přípravy v podobě „CO kurzu“ v délce 30 týdnů. Součástí tohoto tréninkového kurzu je i akademické studium na Haifa University (pouze pro policisty, kteří nemají vysokoškolské vzdělání). Další profesně vzdělávací kurzy, jež jsou zaměřeny především na rozvoj manažerských dovedností, musí absolvovat velitelé oddělení (3 měsíce), resp. velitelé na vyšších stupních managementu (tzv. Senior Management Course, trvající 6 týdnů).
Policisté s vysokoškolským vzděláním nastupují k policii taktéž na poddůstojnických hodnostech. Podmínkou k tomu, aby se stali důstojníky je roční služba, úspěšné absolvování „assessment centra“ a absolvování CO kurzu.
Pro výcvik a profesní přípravu příslušníků policie byla zřízena Národní policejní akademie (National Police Training Academy). Dělí se na dvě samostatné části:
-
Senior Officer´s Training Academy – která se specializuje na rozvoj schopností řízení a plánování u policejních důstojníků,
-
Operational Fitness Academy – kde je prováděn výcvik policistů ve výkonu v oblasti sebeobrany, použití zbraně a jiných donucovacích prostředků, zajištění podezřelé osoby apod.
V Izraeli v současné době není instituce, která by se zabývala výhradně výzkumem policejní problematiky. Za plánování, koordinaci a analýzu relevantních informací tak odpovídá Ministerstvo veřejné bezpečnosti (Ministry of Public Security), resp. kancelář poradce pro vědu, která je jeho součástí. Ta také každoročně provádí sběr informací a návrhů na zlepšení činnosti od jednotlivých součástí policie. Na analýzu těchto materiálů je pak každoročně vypisován tendr, kterého se mohou zúčastnit veřejné i soukromé subjekty. Subtilnější výzkumné projekty (týkající se např. kriminalistických metod, dopravně bezpečnostní činnosti, community policing či technologického a počítačového rozvoje) si realizují jednotlivé složky, resp. jejich výzkumné sekce.
Kontrolní mechanizmy
V České republice dochází k častému zpochybňování kontrolních mechanizmů činnosti Policie ČR (ale i bezpečnostních složek obecně). Kritika je směřována především na to, že existující dozor pochází téměř výhradně z interních zdrojů samotné P ČR (resp. resortu MV), tedy že chybí nezávislý orgán, posuzující dané případy pochybení neutrálně, nezaujatě. Pojďme se proto podívat, jak je tato problematika řešena v Izraeli.
V každém obvodu je ustanoven policista, který je oprávněn přijímat stížnosti od občanů (Public Complaints Officer). Bagatelní případy pak řeší přímo tito policisté. Rozhodne-li se občan pro podání své stížnosti vyšší instanci, může tak učinit buď na Policejním velitelství (Police HQ), popř. na Ministerstvu národní bezpečnosti, kde jsou k tomu ustanoveny zvláštní funkce ombudsmana. Disciplinární komise pak sestavuje obžalobu pro Policejní disciplinární soud/rozhodce, zde rozhodují dva policejní soudci a zástupce veřejnosti (tj. mimoresortní právník). V případě, že policista nesouhlasí s vyneseným rozhodnutím, má právo se odvolat k odvolacímu soudu/rozhodci (Appeals Court).
Odlišný postup je v případě, že se prověřuje podezření z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Tyto případy řeší externí Úřad pro vyšetřování stížností proti policistům (Department for the Investigation of Complaints Against Police Officers), který spadá do působnosti ministerstva spravedlnosti. Tento úřad byl založen kvůli tlaku veřejnosti na zvýšení odpovědnosti policie v roce 1992. Do této doby byly řešeny veškeré stížnosti vnitřními mechanizmy policie.
Community policing
Od roku 1994[14] je do policejní praxe v Izraeli zaváděn druh policejně bezpečnostní činnosti, ve světě nazývaný community policing (CP). V Česku se ekvivalent k tomuto slovu hledá poměrně obtížně (nejčastěji je používána právě anglická verze), ale měl-li by být zachován významový obsah termínu, dalo by se hovořit o komunitní policejní činnosti či policejní práci v komunitě.Základem této činnosti je navázání partnerství, aktivní spolupráce a efektivní komunikace s dalšími prvky veřejného života (místní úřady, organizace i občané) a zajistit tak synergický efekt při zajišťování bezpečnosti v konkrétní lokalitě. Můžeme také hovořit o multi-subjektovém modelu řešení bezpečnostní situace na daném území, resp. v policejním či správním okrsku. Jako další přínos CP lze uvést:
· Decentralizaci státní, resp. policejní moci a posilování vlivu nižších článků řízení a přímého výkonu, jakož i vlivu místní samosprávy v této oblasti.
· Zvyšování možnosti bezprostřední kontroly policie občany a mimoresortními subjekty.
· Tím je povzbuzována i důvěra v policii a uznávána legitimita její práce (včetně represivních zásahů).
· Na druhou stranu je vyvíjen větší tlak na kvalitní výkon policejní práce – tedy profesionalitu policistů.
· Větší otevřenost policejního systému – náleží sem zejména interaktivní komunikace s médii a rozšíření možnosti využití externích inovativních prvků v policejní činnosti.
· Značné zefektivnění je pozorováno v práci s menšinami (v Izraeli zejm. s Araby) a problémovými segmenty společnosti (imigranty, mládeží[15] atd.) či s občany, kteří jsou vystaveni zvýšenému riziku (zejm. senioři).
· Nabízí se úspora prostředků skrze PPP projekty (které zadává stát, ale na jejich spolufinancování se podílí i soukromí partneři).
· Součástí projektu je i transformace policejních služeben v uživatelsky přívětivější prostředí. (V ČR se tento proces zastavil po vybudování jedné „vzorové služebny“ a modernizaci několika málo dalších).
· CP prospívá institutu dobrovolnické služby (viz níže).
Komunitní činnost vykonávají k tomu vyškolení policisté (Community Police Officers), kteří jsou detašováni ve speciálních centrech zejména ve velkých městech, ale i v problémových venkovských oblastech. Těchto center je po Izraeli něco přes 350. Využívány jsou i tzv. mobilní policejní stanice (podobnou službu poskytuje např. městská policie v centru Prahy).
Dobrovolnická služba
Dalším inspirativním motivem v izraelském bezpečnostním systému je dobrovolnická služba působící v oblasti zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti již více než 30 let. Oporu pro svou činnost nachází více jak 70,000 dobrovolníků a dobrovolnic v zákoně o policii[16] z roku 1971 a dále v policejní směrnici[17] z roku 1996, která upravuje činnost „civilní gardy“ (Civil Guard – CG) či snad lépe „občanských hlídek“.
Dobrovolníci působící v občanských hlídkách jsou řízeni policií a samotný výkon provádí pod jejím dohledem. Zázemí jejich činnosti tvoří výše zmíněná síť komunitních center policie. Základ jejich činnosti je v provádění nejrůznějších preventivních opatření, včetně péče o „zranitelnou“ část populace (zejm. o seniory a děti). Vedle těchto činností jsou zřízeny i tzv. zvláštní dobrovolnické jednotky (Special Volunteer Units), které jsou propojeny se svými státo-bezpečnostními ekvivalenty.
Členové všech dobrovolnických složek prochází odborným školením v rozsahu několika hodin a následně průběžným on job tréninkem. Základní složky CG svou příslušnost prokazují vestou a visačkou, resp. příslušným certifikátem. U většiny zvláštních jednotek jsou jejich členové povinni působit v policejní uniformě.
Zvláštní pozornost je věnována dospívajícím dobrovolníkům, kteří po dovršení hranice 17 let, se souhlasem rodičů a po prokázání své zdravotní způsobilosti mohou taktéž působit v CG. Zvláštní dobrovolnické programy jsou vytvořeny i pro cizince žijící či pobývající v Izraeli.
Literatura:
Všeobecná encyklopedie, 2. svazek g – l. Praha: Nakladatelský dům OP, 1996. 700 s. ISBN 80-85841-17-7
Oxfordský slovník světové politiky. Praha: Ottovo nakladatelství, 2000. 1090 s.
ISBN 80-7181-463-6
DAS, D., K. a PALMITTO, M., J. World Police Encyklopedia – Volume I (A – K index). New York: Tylor & Francis Group, LLC, 2006. 936 s. ISBN 0-415-94251-9
http:/www.izrael.wz.cz/
http:/www.police.gov.il/
http:/www.mvcr.cz/
[1] Zdroj: Všeobecná encyklopedie, 2. svazek g – l. Praha: Nakladatelský dům OP, 1996. s. 307
[2] www.izrael.wz.cz
[3] Oxfordský slovník světové politiky. Praha: Ottovo nakladatelství, 2000. s. 296
[4] Jedná se asi o 100 velkých měst, mezi čtyři hlavní centra patří: Jeruzalém (hl. m., cca 600 tis. obyvatel), Tel Aviv (356 tis. obyvatel), Haifa (252 tis. obyvatel) a Beer-Sheba.
[5] Zdroj: DAS, D., K. a PALMITTO, M., J. World Police Encyklopedia – Volume I (A – K index). New York: Tylor & Francis Group, LLC, 2006. s. 410
[6] Zdroj: www.mvcr.cz
[7] viz. zák. č. 69/1951 Sb. O ochraně státních hranic ze dne 11. července 1951
[8] Zdroj: www.police.gov.il
[9] Což umožňuje Security Service Act (1995).
[10] Národní vyšetřovací jednotka je dělena do dvou oblastí: 1) závažná a mezinárodní trestná činnost (zejm. organizovaný zločin zaměřený např. na motorová vozidla a drogy) a 2) kriminalita „bílých límečků“, podvody a počítačová trestná činnost.
[11] Za specifické teritorium je považována i oblast hranic Izraele.
[12] Zdroj: www.police.gov.il
[13] V Izraelské policii je sedm poddůstojnických a devět důstojnických hodností.
[14] Viz: Community Policing Strategy (1994)
[15] V Izraeli je na práci s mládeží kladen velký důraz. Probíhá celá řada preventivně-informativních programů, přednášek apod. Podporováno je však např. i studium kriminologie a policejních věd (kde jsou jako lektoři činní právě i policisté či příslušníci vězeňské služby aj.). A podporována je i přímá policejně bezpečnostní činnost vykonávána přímo mladistvými, většinou ve spolupráci a pod dohledem dospělých příslušníků občanské gardy.
[16] Viz: Police Order (nová verze) 5731 – 1971, články 37 – 40, 49 a-h.
[17] Viz: Police Regulation (the Civil Guard) 5757 – 1996.
Zveřejněno dne: 30.12.2008
