doc. JUDr. Mgr. Jan Brázda Ph.D
Rekognice jako důležitá kriminalistická
metoda
Rekognici můžeme pojmout z hlediska
trestněprávního nebo kriminalistického. Já jsem volil druhý případ. Jsem toho
názoru, že policejní orgán musí pochopit rekognici právě z kriminalistického
hlediska, aby ji mohl dokonale využít v procesu dokazování. Myslím že
v posledních letech se na škodu věci opomíjely kriminalistické aspekty
dokazování a pozornost směřovala stroze na aspekty trestněprávní. A přitom
právě kriminalistická věda jako samostatný vědní obor dává náplň trestnímu
právu, zvláště trestnímu právu procesnímu.
Když jsem pracoval jako vyšetřovatel odboru
vyšetřování v Plzni, vnímal jsem stejně jako ostatní moji kolegové, rekognici
jako jeden z velmi důležitých přímých důkazních prostředků, na kterých
mnohdy z velké části záviselo celé dokazování konkrétního případu. Pokud
došlo k tomu, že byla rekognice nesprávně provedena již nikdy se k ní
vyšetřovatel nemohl vrátit, neboť se jednalo o důležitý a neopakovatelný úkon.
„Rekognice je samostatnou metodou
kriminalistické praktické činnosti, spočívající v opětovném poznání dříve
vnímaného objektu poznávající osobou s cílem ztotožnění objektu.
Používá
se v případech, kdy je nutno ztotožnit osobu, zvíře nebo věc a kdy existuje
osoba, která v souvislosti s vyšetřovanou událostí ztotožňovaný
objekt vnímala a v její paměti zůstal zachován myšlenkový obraz tohoto
objektu. Rekognice je zvláštní formou identifikace a její podstatou je
znovupoznání.“[1]
Znovupoznání
osob a věcí pro účely dokazování v trestním řízení je jak shora uvedeno
založeno na paměťové stopě trestného činu. Tato stopa je ideální obraz, který
vznikl v příčinné souvislosti s událostí trestného činu. Hodnota
paměťové stopy spočívá v jejím informačním obsahu.
Poznávající
osoba si vybavuje skutečnosti, které vnímala v minulosti a ztotožňuje
osobu nebo věc, kterou vnímá v současnosti.
Vzhledem k uvedenému je nutno konstatovat, že
rekognice jako metoda má své zvláštnosti, kterými se liší od ostatních
kriminalistických metod:
1) Je zde nezastupitelnost subjektu identifikace, neboť
subjektem zde může být pouze osoba, která vnímala v minulosti osobu nebo
věc, která je jí v současnosti předváděna.
2) Ztotožňujícími objekty jsou paměťová stopa, tedy
skutečnost, kterou poznávající osoba v minulosti vnímala a současný vjem
předváděných objektů.
3)
Neopakovatelnost
úkonu poté co poznávající osoba již jednou identifikovala ztotožňovaný objekt,
neboť dochází k tomu, že
ztotožňující osobě se vytváří
v paměti nový myšlenkový obraz předvedeného objektu a tento obraz
je sto ovlivnit znovupoznání při opakované rekognici.
Zde bych chtěl pro
názornost uvést i stanoviska dalších autorů. Autoři Miroslav Protivínský a
Mircea Tiplica ve své monografii „Teorie
a praxe dokazování v trestním řízení znovupoznáním osob a věcí „ uvádí, dva druhy rekognice, kdy při první
jsou ztotožňovány znovupoznáváním osoby a věci, které jsou poznávající osobě
známé (např. poznávající osoba znovu poznává bývalého kolegu, který se vydává
za jinou osobu, poznávající osoba znovu poznává svou věc, která jí byla
odcizena apod.). Při druhé rekognici jsou ztotožňovány znovupoznáním osoby a
věci, které poznávající osoba sice dříve vnímala, ale nejsou jí známy
(poznávající osoba nezná pachatele, kterého viděla nebo slyšela mluvit, ani
přijmením a jménem, ani bydlištěm, zaměstnáním apod.).
První
rekognice mohou být opakovány, neboť poznávající osoba znovu poznává jí dobře
známý objekt (osobu, věc) a obraz objektu, vzniklý při předchozí rekognici
nemůže být při další rekognici zaměněn za původní obraz objektu.
Druhé
rekognice nemohou být pro účely dokazování v trestním řízení opakovány.
Nelze totiž dobře vyloučit, že poznávající osoba při další rekognici nezamění
obraz objektu (osobu, věc) který vznikl v souvislosti s událostí trestného
činu, s obrazem objektu vzniklým při prvé rekognici. Dojde-li k takovému omylu, nezískává policejní orgán důkaz o
znovupoznání objektu, který byl vnímán v souvislosti s trestným
činem, nýbrž o znovupoznání objektu vnímaného při předchozí rekognici.[2]
V
praxi se většinou setkáváme s druhým případem rekognice a zde je
nutno vycházet z tr.ř., kdy v ustanovení § 104b odst. 2 se uvádí, že
osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.
Tedy nelze znovu opakovat rekognici neboť při opakované rekognici by osobě již
podruhé byla ukázaná poznávaná osoba. Svého času se v praxi stávalo, někdy
se to stává i v současnosti (a někdy to vyžadoval i státní zástupce), že
poznávaná osoba byla ve skupině osob a měla číslo např.3. Poznávající osoba ji
označila, skupina odešla na chodbě si vyměnili čísla a znovu předstoupili před
poznávající osobu, nyní poznávaná osoba s číslem pět. Jednalo se o metodu
tehdejšího NDR a ČSSR k ní přistoupila, kdy zastánci této metody tvrdili,
že nejde o opakování rekognice jako trestněprocesního úkonu, nýbrž jen o
opakování znovupoznávacího aktu v průběhu téže rekognice ( v odborné
literatuře NDR se doporučovalo měnit pořadí osob ve skupině, ale ponechat původní pořadové číslo. V naší praxi se
při druhém znovupoznávacím aktu, resp. dalších aktech, zpravidla měnilo
především pořadové číslo a většinou i pořadí osob ve skupině). Toto bylo dle
mého názoru naprosto špatně, a odporovalo to i trestnímu řádu. Poznávající osoba ztotožňuje poznávanou osobu, nikoliv číslo a
v tomto případě se nahrává obhajobě, která znevěrohodní rekognici jako
důkaz před soudem a v důsledku toho, přesto, že obviněný se skutku
dopustil, ztrácíme důležitý důkazní prostředek a může dojít
k zprošťujícímu rozsudku. Je zde na místě si opětovně uvědomit to co již
shora uvádíme a to, že rekognice se provádí v případě když poznávající
osoba poznávaný objekt v minulosti viděla a uchovala si jej
v paměťové stopě. Jsem toho názoru, že „ opakování znovupoznávacího aktu
v průběhu téže rekognice“, z tohoto hlediska zcela pozbývá smysl a
dovolím si tvrdit i důkazní hodnotu. Bude
velmi zajímavé sledovat postup pokud
poznávající osoba v opakované rekognici určí jinou osobu.(i pokud ukáže
stejnou osobu nemá tato rekognice smysl). Zde bych si dovolil citovat autora
z nejpovolanějších Doc.JUDr.Zdeňka Konráda CSc.:
„Bohužel pracovníci kriminalistické praxe
nezřídka zcela automaticky postupují při provádění rekognice podle doporučení
komentáře trestního řádu. Na tuto skutečnost poukazuje i M. Protivinský, který se
zabýval analýzou provádění rekognice na útvarech SKPV PČR, když uvádí: "V
některých případech však činí tento postup dojem, že nejde o identifikaci, ale
hádání." Toto vyjádření M. Protivinského považuji za pregnantní vyjádření
situace. Lze totiž vyslovit otázku: Domnívají se výše uvedení autoři a
pracovníci kriminalistické praxe, kteří takové doporučení realizují, že
poznávací svědek, který při prvním rekogničním aktu jednoznačně identifikoval
ztotožňovanou osobu, za několik málo minut by již nedokázal poznat osobu,
kterou při prvém rekogničním aktu označil, jenom proto, že osoba změnila místo
v řadě přivzatých osob a je označena jiným číslem? „[3]
Je
nutno, jak uvádím dále velkou pečlivost věnovat přípravě rekognice, neboť tím
můžeme zabránit všem skutečnostem, které namítají příznivci „druhého
znovupoznávacího aktu“. Například vyloučení náhodnosti můžeme zabránit pečlivým
výslechem apod.
Příprava
rekognice
Vzhledem
k tomu, že jak již shora uvedeno, kriminalistická metoda rekognice, je
v podstatě neopakovatelný úkon, jsou kladeny značné nároky na její
důkladnou obsahovou a organizační přípravu
Sem zařazujeme:
1) Plán rekognice
2) Výslech poznávající osoby ve kterém jsou uvedeny
identifikační znaky podle kterých by osoba mohla znovu poznat ztotožňující
objekt, tento výslech je nutno provádět velmi pečlivě a podrobně aby byly
zadokumentovány všechny skutečnosti věci se týkající,které má osoba zafixovány
v paměti.
3) Zajištění skupiny osob či věcí, které jsou podobné (rodově
shodné) ztotožňovanému subjektu, je vhodné aby osoby byly z podobné
skupiny ve které ztotožňovaná osoba žije. Bylo napadáno ze strany obhajoby,
pokud ztotožňovaná osoba byla postavena mezi skupinu policistů.
4) Zajištění podobných podmínek, ve kterých poznávající
osoba vnímala ztotožňovanou osobu či věc
(např. podobné osvětlení ve kterém poznávající osoba skutečnost vnímala,
používání brýlí pokud je měla v konkrétní situaci apod.).
Jako
velmi důležitý je zde vnímán plán rekognice, kde je nutno se zaměřit zejména
na:
určení času a místa provedení rekognice,
určení subjektu
rekognice,
určení podmínek
vnímání které je nutno zachovat,
určení
ztotožňovaného objektu
určení způsobu
předvedení ztotožňovaného objektu,
určení počtu
přivzatých objektů jejich výběr,
zajištění
přítomnosti přivzatých objektů i ztotožňovaného objektu,
určení způsobu
přípravy přivzatých objektů i objektu ztotožňovaného,
určení
taktických záměrů při provádění rekognice (např. zajištění oddělení subjektu
rekognice od objektů jednocestným zrcadlem nebo jiným způsobem, rozhodnutí, zda
ztotožňující svědek vysloví závěr o totožnosti před ztotožňovanou osobou atp.)
určení
technických prostředků, zejména prostředků dokumentace,
určení osob,
které budou rekognici přítomny a jejich rozmístění v místě provádění
rekognice (obhájce, psycholog, lékař, rodiče nezletilce atp.)[4]
Taktické
okolnosti provádění rekognice
Při provádění rekognice je důležité
respektovat následující taktická pravidla:
1.
Osobu, která se bude
ztotožňovat, je nutno předvést ve skupině dalších osob. Pravidlo je že minimální počet osob ve skupině jsou čtyři.
2.
Přibrané osoby,
ve skupině musí být podobné (
např.vousy, střih a barva vlasů, přiměřená velikost a podobně)
3.
Ztotožňovaná
osoba a přibrané osoby se předvádějí současně ve skupině. Zde je důležité aby
předváděné osoby byly v zorném poli subjektů rekognice a aby byly umístěny
tak, že mohou být současně pozorovány z jednoho místa. Za pozornost stojí
i přihlížení ke konkrétnímu subjektu rekognice. Dospělým osobám je možno
předvádět najednou až osm osob současně. Dětem a osobám vyššího věku se
doporučuje předvádět nejvíce pět osob ve skupině. Vhodný počet osob ve skupině
umožňuje pozorovat všechny objekty současně a porovnávat momentální vjem se
znovu vybaveným obrazem dříve vnímaného objektu.
4.
Pokud
v téže věci identifikujeme několik osob, je třeba provést několik
rekognicí postupně, vždy tak aby ve skupině mezi přizvanými osobami, byla jenom
jedna ztotožňovaná osoba.
5.
Po skončení
vlastního aktu rekognice, se ztotožňující osoba vyslechne ke znakům, podle
kterých znovu poznala předvedenou osobu, případně se zaprotokolují námitky
ztotožňované osoby apod. V případě, že ztotožňovaná osoba tvrdí, že jí
ztotožňující osoba zahlédla v kanceláři, či na chodbě, je nutno
v protokolu vysvětlit, zda k zahlédnutí skutečně došlo, nebo mohlo
dojít ( zda byli obviněný a svědek
v týž okamžik v téže místnosti na téže chodbě apod.)
V pozitivním případě je třeba od důkazu rekognicí upustit. Bez vysvětlení
námitky obviněného zůstávají pochybnosti, které budou zřejmě svědčit
v prospěch obviněného.
Průběh
rekognice se ve většině případů dokumentuje a to provedením fotodokumentace,
nebo pořízením videozáznamu.
V důležitých případech je doporučeno provádět dokumentaci vždy. Tím
předejdeme pozdějším námitkám obviněného a jeho právního zástupce. Musíme si
uvědomit, že jak již uvedeno, rekognice je důležitý a neopakovatelný důkazní
prostředek a bude vždy ze strany obviněného a jeho advokáta podrobován
detailnímu zkoumání, neboť v případě, že se najde sebemenší chybička
v konání policejního orgánu, je možno celou rekognici zpochybnit a tím narušit celý proces dokazování.
Při
rozboru kriminalistické metody – rekognice, bychom mohli hovořit o mnoha
dalších věcech, jako je spontánní znovupoznání, skrytá rekognice, rekognice
mrtvoly, rekognice movitých věcí, o důsledcích porušení předepsaného procesního
postupu při rekognici apod. Ale vzhledem k tomu, že jsme limitováni
rozsahem publikace není možno tyto skutečnosti dále rozvádět. V případě
zájmu, je možno se k těmto věcem v budoucnu vrátit.
Použitá literatura:
Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika, 2
přepracované a doplněné vydání. Praha : C.H. Beck, 2004, 606 s.
Protivínský, M., Tiplica, M., Teorie a praxe
dokazování v trestním řízení znovupoznáním osob a věcí, Acta Universitatis Carolinae IURIDICA
Monographia XLVI – 1986.
Konrád, Z., Po velké novele trestního řádu objevujeme
v kriminalistické taktice nové problémy? Kriminalistika č. 2/2006.