doc. JUDr. Antonín Filák, CSc.
JUDr. David Zámek
Moderní
formy a prostředky spolupráce Policie České republiky s obcemi,
právnickými a fyzickými osobami
1 Obecná
východiska a výklad základních pojmů
Služba pořádkové policie
Policie České republiky představuje výkonný
článek policejní organizace, neboť
převážná část jejich sil plní
úkoly bezprostředně v terénu, v
přímém kontaktu s osobami, a to každodenně a
nepřetržitě.[1] Uvedené vymezení již
svým charakterem v podstatě determinuje nezbytnost
spolupráce dané služby s dalšími subjekty.
Rovněž koncepce úkolů, které jsou
ukládány službě pořádkové policie téměř
předurčuje, či vyžaduje zapojení a spolupráci
se subjekty vně systému Policie České republiky, resp.
Ministerstvo vnitra České republiky. Předtím, než
se blíže zamyslíme nad konkrétními
možnostmi spolupráce služby pořádkové
policie s obcemi, právnickými a fyzickými osobami,
musíme si ujasnit obsah jednotlivých pojmů, které
budeme dále používat.
Při svých úvahách
vycházíme z myšlenky, že spolupráce s
uvedenými subjekty je objektivní nutností, neboť
izolované působení a postup služby
pořádkové policie v rámci plnění
úkolů je do značné míry odsouzeno k
neúspěchu, či mimořádnému
snížení efektivnosti výkonu služby.
Na druhé straně nelze ztratit ze
zřetele určité skutečnosti, které
spolupráci limitují. Především se jedná o
fakt, že ani tu nejužší spolupráci není
možné chápat jako předávání
některých funkcí policejních orgánů služby
pořádkové policie jiným státním
orgánům, či organizacím, orgánům
místní samosprávy, právnickým nebo
fyzickým osobám. Tento fakt je zcela zřejmý
zejména na úseku kriminality a při plnění
úkolů v trestním řízení. Zde
vystupují dané orgány služby
pořádkové policie jako orgány činné v
trestním řízení a jsou tedy zcela
nezastupitelné, což však spolupráci
neznemožňuje ani nevylučuje. Nezastupitelnost
vyplývá ze zákonné právní
úpravy, tj. trestního řádu a je logicky
podpořena odbornými a morálními požadavky na
výkon této profese.
Významným faktorem, jenž
rovněž ohraničuje prostor spolupráce, je nutnost
utajení některých prostředků, metod a forem
práce Policie České republiky, tedy včetně služby
pořádkové policie.[2]
Požadavek vyplývá z poznání, že
příliš podrobné seznamování
veřejnosti, v celé její struktuře s
konkrétními postupy a opatřeními, zejména
těch, jež jsou připraveny k realizaci, potencionálně
ohrožují výslednost výkonu služby.
Samozřejmě, že takto
prezentovaný názor neznamená volání po
konspiraci činnosti Policie České republiky, ale
upozorňuje na fakt, že při uskutečňování
spolupráce může dojít k vyzrazení
utajovaných skutečností[3],
se všemi právními důsledky, které z toho
vyplývají. Vždy je třeba zvažovat komu a za
jakým účelem jsou informace týkající se
forem a metod práce, či výkonu služby vůbec,
podávány. Podle stanovených kritérií potom
vymezit "hladinu" informací, které jsou
potřebné k zajištění spolupráce nebo
naplnění požadavku informovanosti veřejnosti.
K tomu, aby spolupráce služby
pořádkové policie s jinými orgány,
organizacemi a občany byla efektivní, je nezbytné
postupně vytvořit adekvátní podmínky, umožňující její rozvinutí
v potřebné šíři a kvalitě. Zcela
evidentně se jedná o dlouhodobý proces, v němž
zainteresované subjekty získávají, mnohdy
obtížně a se zatížením řadou
předsudků, postupně vzájemnou důvěru, bez
níž je nemožné dosáhnout společně
vytýčených cílů.
Z
charakteristiky procesu spolupráce se logicky odvíjí první podmínka jeho
efektivnosti a to: tvorba vhodného společensko etického
klimatu činnosti služby pořádkové policie. V
nejširším slova smyslu sem řadíme
působení a vztahy služby pořádkové policie a
celé společnosti. Příznivé klima se projevuje
navenek optimálním výkonem a plněním
úkolů profesionální činnosti,
reálným souladem zájmů a morálních
hodnot s celospolečenskými hodnotami, vhodnou stimulací a
rozvojem dané profese. Z pohledu veřejnosti to znamená
akceptaci, resp. ztotožnění se s posláním a
úkoly Policie České republiky, respektování
forem a metod práce a připraveností zapojit se do boje s
trestnou činností či ochrany veřejného
pořádku. Tento stav však do značné míry
předpokládá soulad hodnotové orientace
spolupracujících subjektů, ať se již jedná
o spolupráci na úrovni základních organizačních
článků služby pořádkové policie České
republiky nebo jejich řídících orgánů.
Spolupráci není možné
efektivně provádět či dále rozvíjet bez
tzv. psychické připravenosti
policistů, což v podstatě znamená jejich ochotu ke
spolupráci, pramenící z poznání její
nutnosti a efektivnosti. Mnohdy se policisté ke spolupráci
proklamativně hlásí, ale na druhé straně
při praktické realizaci často hledají a
"nalézají" překážky, které ji
omezují nebo nějakým způsobem zabraňují.
Překonávání těchto psychických
bariér opět znamená delší proces, ale bez
naplnění této podmínky je iluzorní
hovořit o rozvoji spolupráce.
V neposlední řadě chápeme
jako významnou podmínku spolupráce rovněž
vzájemnou informovanost spolupracujících subjektů.
Tato podmínka je pouze ve zdánlivém rozporu s
požadavkem utajenosti prostředků, metod a forem práce služby
pořádkové policie. Uvedený požadavek nelze
chápat absolutně. Především se jedná o
otázku stupně informovanosti konkrétního subjektu
(rozdíly budou např. ve vztahu k "laické"
veřejnosti, než ke státnímu zastupitelstvu apod.). Druh
a kvalita informace je evidentně závislá na charakteru
subjektu a jeho postavení, či úloze v dané formě
spolupráce. V této souvislosti je třeba zdůraznit,
že vzájemnou informovanost je třeba vždy posuzovat v
konkrétních souvislostech a vztazích.
Dosud uvedené podmínky a
limitující faktory vytvářejí rámec
determinující obsah spolupráce služby
pořádkové policie s jinými orgány,
organizacemi a občany. Pod ním rozumíme koordinaci
činnosti více subjektů mezi systémem služby
pořádkové policie a subjekty, které se
nacházejí vně tohoto systému. Subjekty v okolí
bezpečnostního systému jsou někdy ne zcela
přesně označovány jako veřejnost, která je
mnohdy ještě dále dělena na "laickou" a
"odbornou". Pro naši potřebu takto označujeme
systém subjektů, tj. dalších státních
orgánů, organizací, orgánů místní
samosprávy, právnických a fyzických osob. Takto
široce chápán systém subjektů spolupráce
se v plné šíři projevuje směrem k celému
bezpečnostnímu systému Policie České republiky.
Ve vztahu ke službě pořádkové policie si potom v
další části rozebereme formy spolupráce s
těmi subjekty, které z pozice plnění úkolů
dané služby nejčastěji připadají v
úvahu.
Účelem
spolupráce, který je
do značné míry analogický jako u součinnosti, je
sladění realizovaných činností, a to jak
obsahové, časové i prostorové, s cílem splnit úkoly,
zejména na úseku ochrany veřejného
pořádku a boje s trestnou činností.
Na
rozdíl od součinnosti, netvoří subjekty
spolupráce tak homogenní systém. Zejména tzv.
"občanský prvek" má specifické
postavení, neboť spolupráce s občany, či
občanskou veřejností v sobě subsumuje jak dobrovolnost,
tak i (za podmínek stanovených obecně závazným
právním aktem) právní povinnost.
Tím se dostáváme k
otázce, jakými vnějšími
znaky se projevuje spolupráce:
- Spolupráce služby
pořádkové policie s dalšími subjekty se pouze
rámcově opírá o normativní
právní akty (především zákony),
interní normativní instrukce, koordinační
smlouvy, dohody apod., avšak v řadě
případů je realizována především
na bázi dobrovolnosti, zejména na úseku
spolupráce se zájmovými sdruženími a
občany.
- Subjekty
spolupráce jsou, až na výjimky ze zákona, zcela
autonomní; neexistují zde vztahy nadřízenosti a
podřízenosti, naopak typické jsou vztahy vzájemného
respektování, uznání specifik a jistých
omezení, resp. hranic možností, které
daný subjekt má a jež vyplývají z jeho
postavení a úlohy v celkovém systému.
- Zajištění
vzájemné informovanosti jednotlivých
spolupracujících subjektů, je nejen
charakteristickým znakem, ale jak bylo vysvětleno
dříve, i nutnou podmínkou efektivní
spolupráce. Musíme však mít na mysli limitující
fenomény, předurčující rámec
dalším úvahám týkajícím se
této otázky.
- Cílem
spolupráce je zabezpečit splnění
úkolů, které jsou postaveny před službu pořádkové
policie, Policie České republiky, při využití
prostředků a možností jednotlivých
orgánů a organizací (v rámci
svěřené pravomoci a kompetence), státních i
nestátních, zájmových sdružení
občanů nebo občanů samotných.
Na
základě toho, co bylo dosud řečeno, je možné
vymezit následující pojem:
Spolupráce
je sladění činností všech zainteresovaných
subjektů, realizované převážně na
základě dobrovolnosti, ke splnění úkolů
služby pořádkové policie PČR.
Hlavní
směry spolupráce:
informační
zabezpečení, či vzájemně účelná
výměna informací, týkající se
činnosti služby pořádkové policie,
zapojení
subjektů spolupráce do preventivní a represivní
činnosti[4],
podíl
jiných orgánů, organizací a občanů na policejních
opatřeních a úkonech,
vytváření
vhodného společensko etického klimatu činnosti
služby pořádkové policie
účast
na realizaci integrovaného záchranného systému České
republiky,
zvyšování
úrovně právního vědomí veřejnosti.
Konkrétní
formy realizace spolupráce budou vzhledem ke specifice a
různorodosti prvků zkoumaného systému
rozebírány dále, a to ve vztahu k jednotlivým
subjektům.
2 Organizace a
systém subjektů spolupráce služby
pořádkové policie
S
přijetím zákona č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky jsou úkoly Policie České
republiky [5]
v současné době vymezeny pouze obecně a
odkazují se především na trestní řád
a další zvláštní zákony,
související předpisy Evropských
společenství a ratifikované mezinárodní
smlouvy.
Policie České republiky je jedním
z hlavních
výkonných prvků bezpečnostního systému
České republiky,[6]
a služba pořádkové policie je
nejpočetnější službou v rámci Policie České
republiky. Zároveň je rozsah jejích úkolů
natolik široký, že je zapotřebí při jejich
zajišťování využít spolupráci
s dalšími subjekty, zejména samosprávou, resp.
dalšími výkonnými prvky bezpečnostního
systému České republiky, aby výkon
činností Policie České republiky byl
patřičně efektivní. Jde o uplatňování zásady sdílené
odpovědnosti.
V rámci spolupráce policie
zejména upozorňuje orgány a osoby uvedené v § 14
zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky na
skutečnosti, které se dotýkají jejich činnosti a
mohou vést k ohrožení nebo porušení
vnitřního pořádku a bezpečnosti, pokud tento
zákon nebo jiný právní předpis
nestanoví jinak. Ustanovení § 15 zák. č.
273/2008 Sb. o Policii České republiky de facto specifikuje[7]
a akcentuje preventivně
výchovnou[8]
složku práce policie, jejíž činnost musí
být v prvé řadě zaměřena na předcházení
trestné a jiné protiprávní činnosti tak, aby
k ní pokud možno vůbec nedocházelo. Jedná
se zejména o upozornění orgánů a dalších
subjektů na nedostatky, závady a případná
pochybení, která by mohla mít za následek
ohrožení bezpečnosti osob a majetku či
porušení veřejného pořádku, nebo
vést k trestné činnosti.
2.1 Spolupráce s obcemi
Pro službu pořádkové policie
jsou jejích každodenním partnerem v rámci
spolupráce orgány obcí. Dle dikce § 16 zák.
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky může útvar
policie určený policejním prezidentem uzavřít
písemnou koordinační dohodu s obcí nebo městskou
částí hlavního města Prahy za účelem
stanovení společného postupu při
zabezpečování místních
záležitostí veřejného pořádku.
Účelem tohoto ustanovení[9]
je, jak název institutu („koordinační
dohoda“) napovídá, zkoordinovat činnosti Policie České
republiky v oblasti veřejného pořádku
s výkonem samostatné působnosti obcí
v oblasti místních záležitostí
veřejného pořádku[10]
Smyslem pak má být takový skutkový stav věci,
při kterém bude více policistů v
přímém výkonu, zejména v rámci
veřejnopořádkové činnosti, a samospráva
bude disponovat efektivním prostředkem, jak identifikovat a
specifikovat problémové oblasti, na kterých je
potřeba s Policií České republiky spolupracovat
intenzivněji. Přímými partnery jsou přitom
organizační článek policie určený
policejním prezidentem [obvodní (místní)
oddělení a další útvary a
organizační články určené ředitelem
krajského ředitelství policie a ředitelem útvaru
policie s celostátní působností[11]
na straně jedné a obec, resp. její orgány, na
straně druhé.[12] Zvláštní
úprava platí pro hlavní město Prahu[13],
kde je místně příslušným partnerem
samosprávy pro uzavření koordinační dohody
přímo Krajské ředitelství policie
hlavního města Prahy.
V rámci
plnění úkolů, které má služba pořádkové
policie v rámci vztahů spolupráce
s orgány obcí je její činnost uskutečňována
v následujících formách:
vzájemná
výměna informací, poznatků a zkušeností z
realizace preventivních opatření,
společná
analýza a hodnocení příčin a podmínek
trestné činnosti, zkoumání osobnosti recidivistů
a osob, jejichž chování vyvolává
oprávněné obavy, že se mohou zabývat trestnou
nebo jinou protiprávní činností, společný
postup při resocializaci těchto osob,
společné
plánování preventivních opatření,
provedení
některých preventivních opatření společnými
silami.[14]
2.2 Spolupráce
s ostatními právnickými a fyzickými osobami
Spolupráce
s právnickými a fyzickými osobami[15]
si vyžaduje všeobecný vývoj v oblasti
vnitřní bezpečnosti. Je totiž nutné reagovat na
navyšující se kvantitativní a kvalitativní
nároky na zajištění ochrany a bezpečnosti i
takových referenčních objektů, které dříve
v okruhu zájmů policejních či
bezpečnostních orgánů nebyly vůbec, či jim
nebyla přikládána taková váha.
Jako příklad lze
uvést významné
hodnoty (ochrana lidských práv, ochrana práv
národnostních a etnických menšin, popř.
dalších minoritních sociálních skupin[16]),
životní
prostředí či důležité objekty (komunikační
infrastruktura, systémy informačních technologií
apod.). Stát, potažmo policie, tak zůstává i
nadále dominantním či spíše
primárním poskytovatelem bezpečnosti,
v současné době je však nucen využít i
další zdroje (subjekty), které jsou schopny a ochotny na
bezpečnosti participovat, navíc v mnoha případech efektivněji a ekonomičtěji.
A právě tyto procesy jsou logicky doprovázeny reformou
bezpečnostního sektoru, při čemž je
upřednostňován tzv. participační
model bezpečnostního systému.
V této
souvislosti a v návaznosti na podporu vzájemné
intenzivnější interakce mezi policií a
veřejností, resp. jednotlivými občany se často
hovoří o zavádění a
uplatňování prvků community
policing[17]
do dobré policejní praxe. Mezi oblasti, ve kterých se
takováto spolupráce osvědčila lze řadit
právě např. primární, sekundární i
terciární prevenci kriminality, ať již jde o
pedagogicko-výchovné či volnočasové aktivity,
pomoc obětem trestné činnosti, práce s pachateli
trestné činnosti či rizikovými sociálními
skupinami.
2.3 Spolupráce se
zájmovými sdruženími a občany
Dosud
stále ještě zůstává
zanedbávaným úsekem činnosti služby
pořádkové policie spolupráce se
zájmovými sdruženími občanů. Jedná
se hlavně o odborové a společenské organizace,
pracovní kolektivy a církve. Nejčastěji
bývá spolupráce s nimi zužována na
posílení výchovného působení
trestního řízení nebo pouhé
vyžadování informací a zpráv. Stranou
zůstávají možnosti spolupráce při předcházení
trestné činnosti a porušování
veřejného pořádku. Zde jsou rezervy
především v činnosti základních
útvarů služby pořádkové policie;
zejména policejních inspektorů, určených k
výkonu služby v okrscích. Ať se již
týkají tvorby podmínek výchovného
působení na osoby podmíněně odsouzené,
propuštěné a po výkonu trestu odnětí
svobody, nebo společného projednání a
zvážení nabídky převzetí záruky za
obviněného[18],
případně podílu na dovršení nápravy
odsouzeného. V rámci spolupráce lze projednávat
otázky příčin a podmínek trestné a
jiné protiprávní činnosti ve vazbě na
konkrétní teritorium, podnik, sídlištní
aglomeraci, zájmové skupiny mládeže apod.
Vhodné
je i společné provádění besed a
přednášek nejen k páchání kriminality a
porušování veřejného pořádku, ale i
poslání a úloze služby pořádkové
policie (resp. Policie České republiky), způsobům ochrany
majetku a nejčastějším nedostatkům, které se
zde vyskytují, možnostem spolupráce při výkonu
služby, eventuelně k dalším tématům.
Nemalý výchovný vliv má
projednávání drobných porušení
veřejného pořádku v příslušné
organizaci. Nedoceněný je rovněž význam
výchovného působení církví, které
zde ještě stále hledají svůj prostor.
Spolupráce
s občany představuje fenomén, který je organicky
spjatý s dalším demokratickým vývojem
společnosti. Jeho význam je akcentován principem
demokratismu a humanismu[19].
Již bylo řečeno, že podmínkou
úspěšné spolupráce služby
pořádkové policie s veřejností je
příznivé společensko etické klima. Toto klima je
postupně vytvářeno a dále upevňováno
právě v rámci spolupráce. Uvědomíme-li
si, že výkon služby probíhá
převážně před zraky veřejnosti, která na
něj také adekvátním způsobem reaguje, je
evidentní, proč tuto otázku znovu zdůrazňujeme.
Specifickým
druhem spolupráce je spolupráce s nevládními
organizacemi. Činnost nevládních organizací se
kterými služba pořádkové policie spolupracuje
spočívá zejména v pomoci obětem trestné
činnosti. Mezi tyto organizace patří zejména LA-Strada[20],
Bílý kruh bezpečí[21]
a další.
Praktické
formy spolupráce služby pořádkové policie s
občany jsou různorodé, avšak na základě
zobecnění dosavadních zkušeností je
možné vymezit určité specifické zásady,
které se jednotlivými formami prolínají:
jedná se o zásadu:
a) dobrovolnosti,
b) podzákonnosti,
c)
přiměřeného
právního vědomí,
d) nepřetržitosti a dynamičnosti,
e) právní ochrany.
Zásada dobrovolnosti
spočívá v dobrovolném a aktivním
vystoupení občana, s cílem přispět k ochraně
veřejného pořádku. Za určitých
okolností má, však občan povinnost poskytnou Policii České
republiky pomoc. Jedná se o případy realizace
oprávnění policisty podle ustanovení § 18
zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky požádat
v případě nebezpečí bezprostředního
ohrožení života a zdraví nebo majetku
každého o pomoc. Poskytnutí pomoci může
odmítnout pouze za podmínek stanovených zákonem.
Podzákonnost spolupráce s
občany vyjadřuje skutečnost, že občané
účastnící se na ochraně veřejného
pořádku jsou při svém jednání povinni
důsledně dodržovat zákony a jiné normativní
právní akty. Jinak řečeno, dobrovolnost
účasti neznamená a ani nedává prostor k
uplatnění libovůle. V krajním případě
je jednání občana posuzováno ve smyslu
ustanovení § 13 trestního zákona o nutné
obraně, či § 14 trestního zákona o krajní
nouzi.
Zásada
přiměřeného právního vědomí
předpokládá u občanů alespoň
přiměřenou úroveň znalostí
právních norem z oblasti ochrany veřejného
pořádku.
Nepřetržitost
a dynamičnost ve spolupráci
s občany znamená neustálé
využívání a zapojování občanů
do veřejnopořádkové činnosti služby
pořádkové policie. Jedná se o snahu učinit ze
spolupráce trvale probíhající proces a neomezovat
ji pouze na jednorázový akt.
Zásada právní ochrany
je výrazem zájmu státu na zapojování
občanů do správy veřejných
záležitostí; se současným poskytnutím
příslušných garancí. Zejména se
jedná o ochranu osoby, která vystoupila na podporu nebo na
ochranu veřejného činitele.
Zákon
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky v hlavě
XII. rovněž řeší tyto otázky a
blíže vymezuje problematiku náhrady škody, která
občanům v souvislosti s poskytnutím pomoci vznikla.
Formami
spolupráce s občany, resp. účasti občanů na
plnění úkolů služby pořádkové
policie, rozumíme určitý způsob jejich zapojení
do procesu ochrany veřejného pořádku. I když se
při praktické realizaci jednotlivé formy
prolínají, můžeme si z didaktického hlediska
provést jejich schematické členění
následujícím způsobem:
Formy účasti občanů podle:
1. charakteru jednání osoby:
a)
aktivní forma,
b)
pasivní forma,
2. stupně závaznosti:
a) dobrovolná,
b)
požadovaná,
3. četnosti:
a)
forma příležitostná,
b)
forma soustavná.
Ad 1) Jak je zřejmé,
účast občanů může mít různé
vnější projevy. Může se jednat o aktivní
formu, kdy se občan rozhodne k vystoupení na ochranu
veřejného pořádku sám, bez
vnějšího podnětu. Typickým a
nejčastějším příkladem je napomenutí
jiného občana, který ruší veřejný
pořádek, popř. zabránění v
pokračování tohoto jednání, oznámení
příslušnému orgánu apod. O aktivní formu
jde i v případech, byl-li občan k účasti
vyzván, ať již formou podání
vysvětlení, poskytnutí přímé pomoci
zakročujícímu policistovi apod.
Z
hlediska teoretického rozpracování, ale i vlastní
praktické činnosti na daném úseku nelze opomenout ani
tzv. pasivní formu účasti občanů. Její
podstata spočívá v důsledném
dodržování právních a ostatních
společenských norem v oblasti ochrany veřejného
pořádku. Občané, aniž by si to mnohdy
uvědomovali, tak pozitivně působí i na ostatní
občany, nacházející se v daném
místě a čase.
Ad 2) Z hlediska stupně
závaznosti je nejvíce žádoucí forma
dobrovolná. Svým dobrovolným vystoupením na ochranu
veřejného pořádku však občan bere na sebe určité
povinnosti, ale zároveň je mu poskytována
právní ochrana, tak jak o ní bylo hovořeno v rozboru
jednotlivých zásad spolupráce. Mimo
přímá osobní vystoupení se poměrně
často setkáváme s oznámením od
občanů, ať se již jedná o různé
podněty k zahájení trestního
stíhání nebo o upozornění na opakující
se porušování veřejného pořádku nebo
páchání jiné protiprávní
činnosti. Tato forma účasti občanů
umožňuje včasné a efektivní nasazení sil a
prostředků služby pořádkové policie. V mnoha
případech znamená bezprostřední
zajištění rušitele veřejného
pořádku nebo pachatele trestné činnosti.
Požadovaná
forma účasti spočívá nejčastěji v
požadování vysvětlení s cílem
přispět k objasnění "...
skutečností důležitých pro odhalení
přestupku a jeho pachatele, jakož i pro
vypátrání hledaných nebo
pohřešovaných osob a věcí, ..." Oprávnění
požadovat při plnění úkolů služby
pořádkové policie potřebné podklady a informace,
eventuelně požádat v případech
nebezpečí bezprostředního ohrožení
života a zdraví nebo majetku každého o pomoc, upravuje hlava
XII zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
Osobě, která poskytne pomoc policii nebo policistovi na jeho
žádost nebo s jeho vědomím, je hrazena
případná škoda podle § 95 téhož
zákona.
Ad 3) Základem pro
stanovení tohoto kritéria je fakt, že ne u všech
občanů je právní vědomí zformováno
na dostačující úrovni. Řada z nich se
snaží o uplatnění pouze jedné ze stránek
demokracie, kterou je realizace svých práv a zájmů,
avšak své povinnosti vůči společnosti neplní.
Tito občané se účastní na ochraně
veřejného pořádku pouze
příležitostně. Tato jejich jednorázová
vystoupení mají v řadě případů
účelový charakter, zejména v tom směru, že
se ohrožení nebo narušení veřejného
pořádku dotýká bezprostředně jejich
práv a zájmů. Do této formy však
můžeme řadit i vystoupení občanů majících
pozitivní vztah k práci policejních orgánů a
kteří se příležitostně zapojí s
ohledem na konkrétní situaci a potřebu, ať již z
vlastního popudu, či na požádání
pracovníků služby pořádkové policie.
Společensky
prospěšnější bude zřejmě soustavné
zapojování občanů; avšak nemáme na mysli
organizovanou formu účasti, pro kterou současná
právní úprava neposkytuje adekvátní prostor.
Realizační podoba této formy spočívá v
zapojení občanů, u kterých narušení
veřejného pořádku či jiné oblasti
společenských vztahů vyvolává vždy
odpovídající reakci, tj. buď provedení
přímého zákroku na ochranu veřejného
pořádku, oznámení věci příslušnému
orgánu nebo provedení dalších potřebných
opatření (poskytnutí pomoci zraněným
osobám apod.).
Obecně
lze konstatovat, že právní základy účasti
občanů na ochraně veřejného pořádku
korespondují s dosaženým stupněm rozvoje
společnosti. S problémy se však lze setkat i při praktickém
zapojování občanů do ochrany veřejného
pořádku a dalších úkolů
plněných služby pořádkové policie, ať
již v kterékoliv naznačené formě. Zde je
nutné hledat další rezervy ke
zkvalitňování a zefektivňování
činnosti pracovníků služby pořádkové
policie při ochraně veřejného pořádku a v
boji s trestnou činností.
2.4 Spolupráce
s ostatními státními orgány
Již
bylo řečeno, že uvedený systém tvoří
subjekty, které jsou specifické a svým postavením,
či úlohou různorodé. To se samozřejmě
odráží i v diferencovaných možnostech
spolupráce. Tento fakt nám současně
neumožňuje pojednat o formách, v nichž je
realizována spolupráce komplexně, ale vždy ve vztahu ke
konkrétnímu subjektu. Vzhledem ke značnému
množství subjektů, které přicházejí
v úvahu při zkoumání otázek spolupráce,
zaměříme svoji pozornost jen na ty
nejtypičtější a tedy
nejfrekventovanější.
Vedle
orgánů obce jsou velice významné vztahy služby
pořádkové policie ke státnímu
zastupitelství a soudům. Na rozdíl od jiných
subjektů, což je dáno jejich postavením jako
orgánů činných v trestním
řízení, mohou dávat pokyny policejním
orgánům služby pořádkové policie k
provedení opatření a úkonů, které jsou
nezbytné k objasnění věci nebo ke
zjištění pachatele (§ 157 odst. 2 trestního
řádu).
V
některých případech se stává ze
spolupráce pouze jednostranný
vztah, jehož označení jako spolupráce nebo
součinnost je zcela neadekvátní.[22]
Především se to týká dozoru
státního zástupce nad zachováváním
zákonnosti v přípravném řízení.
Kromě oprávnění uvedených v § 157 odst. 2
tr.ř. má podle § 174 odst.2 tr. řádu
státní zástupce řadu oprávnění,
např. zúčastnit se provádění
úkonů policejního orgánu nebo je osobně
provést, vyžadovat od něj různé spisy, dokumenty,
materiály a zprávy, rušit nezákonná a
neodůvodněná rozhodnutí a opatření policejního orgánu služby pořádkové policie,
Policie České republiky
atd. Na druhé straně však i ve vztahu k těmto
orgánům zůstává prostor k určité
spolupráci. Máme na mysli zejména
pořádání meziresortních porad k problematice
boje s trestnou činností a ochraně veřejného
pořádku. Zde je možné za účasti
zástupců služby pořádkové policie (resp.
Policie České republiky), soudu, státního
zastupitelství, případně dalších
státních orgánů, orgánů
místní samosprávy apod., projednat společné
problémy v dané oblasti a navrhnout jejich
řešení. Jsou uskutečňovány buď v
pravidelných termínech, nebo před konáním
důležitých bezpečnostních opatření
(akcí), jež předpokládají sladění
činností participujících orgánů.
Dále připadají, vzhledem k
vysoké odbornosti pracovníků soudů a
státního zastupitelství, v úvahu různé
semináře a konzultace k profesním otázkám
zajímajícím obě strany. Nabízí se
možnost spolupráce při tvorbě komplexních
plánů boje s trestnou činností a hromadným narušováním
veřejného pořádku[23],
společné analytické činnosti, vzájemné
výměně informací, zkušeností a
dalších poznatků, rozboru bezpečnostní situace,
stavu ochrany veřejného pořádku apod.