Mgr. Bc. Jan Dalecký
MULTIKULTURNÍ PROSTŘEDÍ VE
VYBRANÝCH EVROPSKÝCH ZEMÍCH[1]
Každá země v rámci Evropy má určité
zkušenosti a problémy v rámci multikulturního prostředí. Stručně bych
uvedl několik příkladů. Anglie je velmi liberální stát, ve
kterém žijí též obyvatelé jiné pleti a přistěhovalci. Dosud neřešila žádné
problémy s etniky. Příslušníci etnik se však těžko dostávají do vyšší společnosti
nebo do řízení státu. Francie
v poslední době řeší velké problémy, zejména s arabským a muslimským
obyvatelstvem. Ve Francii žije několikamiliónové etnikum, které své problémy
řešilo i veřejnou neposlušností a stát měl velké problémy tyto nepokoje vyřešit
– doposud je nevyřešil a stále zde je doutnající problém, který bude muset být
v budoucnu komplexně řešen. V Holandsku
žijí dvě početná etnika a to Marokánci a Surinamci. Obě tyto etnika se zapojily
pomocí státu do běžného života a v součastné době je Holandsko zrcadlem
multikultury v Evropě. Holandsko celý problém řešilo dobře připraveným
multikulturním programem, který je funkční již pro tři generace. Ve Spolkové republice Německo /SRN/ žije
několikamiliónové etnikum Turků, částečně muslimské, etnikum Romů a Vietnamců.
V 80. a 90. letech minulého století mělo určité problémy s tureckým
etnikem. Tyto problémy nekompromisně řešilo a zdá se, že se je podařilo
vyřešit. Co se týče vietnamského etnika, tak převážná část těchto obyvatel byla
v 90. letech minulého století SRN finančně vyplacena a tyto osoby se
převážně odstěhovaly do ČSFR. S romskou komunitou nemají takové problémy,
které by musely řešit. Španělsko též
řešilo v poslední době určité problémy s etniky. Největší problém
jsou Baskové a také organizace ETA, která má prvky terorismu. Co se týče Rómů,
tak Španělsko převzalo holandský program a snaží se jej ve svých podmínkách
realizovat. Program byl přizpůsoben na své vlastní podmínky.
V České
republice[2] žije
v současné době více etnik, a to zejména Vietnamci, se kterými do určité
doby nebyl problém. V poslední době se ale situace vyhrotila a MV ČR muselo
provést některé opatření k tomuto etniku, neboť se zde objevují prvky
organizovaného zločinu. Je řešeno i po stránce vízové. Dále zde žije arabské etnikum
převážně muslimského vyznání a zde zatím
nejsou negativní ohlasy. Dalším větším etnikem jsou lidé z Balkánu. Tyto
osoby jsou zde zejména za získáním práce. Zde se ale již objevily případy
týkající se organizovaného zločinu zejména v problematice drog.
Nejpočetnějším etnikem jsou rusky mluvící obyvatelé z bývalého SSSR. Tyto
osoby zde převážně pracují v mnoha případech bez pracovního povolení, čímž
dochází k porušování zákonů a poškozování ekonomiky. Část podnikatelské
sféry, zejména ve stavebnictví, však z těchto osob profituje. Druhá a
nemalá část tohoto etnika se bohužel zabývá organizovaným zločinem. V ČR
operuje několik organizovaných skupin, které páchají trestnou činnost ve všech
oblastech života. Cílem je zisk peněz a dosahování maximálních zisků, pronikání
do oficiálních společenských struktur a mezinárodní spojení a působení, se
kterými bojuje PČR a do budoucna to bude jako jeden velký problém a nejen pro
Českou republiku, ale i pro další státy EU. Dále v ČR v současnosti žije
početné etnikum Rómů, ke kterému se podrobněji vyjadřuji. Využil jsem všech
dostupných zdrojů, zkušeností ze stáží v zahraničí a snažím se vysvětlit
policistům, co je multikulturní prostředí a jak navázat kontakt policisty ČR
v romské komunitě.
2. VYSVĚTLENÍ POJMŮ
KULTURA, PŘEDSUDEK
DISKRIMINACE, STEREOTYP
IDENTITA
KULTURA: v klasickém antropologickém pojetí je
definována jako všechny nebiologické mechanismy a prostředky, kterými se
společnosti adaptují na vnější přírodní prostředí. Kultura je chápána jako
specifická lidská sféra reality, tedy něco, co člověka odlišuje od zbytku
živočišné říše. Kultura žádným způsobem nesouvisí s tělesnými parametry
člověka, //např. rasou//, je negenetická//nedědí se// a získává se výchovou.
V užším smyslu se jedná o soubor návodů pro život, čili norem a vzorců
chování, které sdílejí členové určité společnosti. Kulturní vzorce jsou často
neuvědomované – jejich nositelé podle nich jednají, ačkoli si jich nejsou plně
vědomi. //Obdobně je tomu s jazykem – sestavujeme věty podle gramatických
pravidel jazyka, aniž bychom museli tato pravidla v obecné rovině znát//.
Chápání národa se liší v různých kulturních oblastech. Ve střední Evropě /např. v Německu// převládá
etnické pojetí národa – je zdůrazňována ,,SPOLEČNÁ KREV“, jazyk, kultura.
V západní Evropě, zejména ve Francii a Velké Británii, je národ chápán
jako společenství lidí, které spojuje příslušnost k jednomu státnímu
útvaru //anglické NATIONALITY – tedy neznamená národnost, ale státní
příslušnost//. Francouzem je možné se stát přijetím státního občanství, Němci
národnost chápou tak, že se jako Němec člověk musí narodit““. Příslušnost
k národu tedy můžeme chápat OBJEKTIVISTICKY//jako
danou narozením, jazykem apod/.
SUBJEKTIVISTICKY
/příslušníkem národa jen ten, kdo se za takového příslušníka považuje// a
nebo STÁTOOBČANSKY //příslušníkem
národa je státní občan bez ohledu na původ//.
V právním řádu ČR je dáno čistě SUBJEKTIVISTICKÉ pojetí /každý má právo být
považován za člena etnické či národnostní skupiny, kterou si vybere/
NÁRODNOST: je v ČR považována jako označení příslušnosti
k etnickému, nikoli politickému národu. Pojem národnostní menšina je
definován podle zákona č.273/2001 Sb.
o právech příslušníků národnostních menšin. Evidence národnosti se u
jednotlivých osob nevede – ani v občanském průkazu ani v cestovním
dokladu se neuvádí údaj o národnosti. Informace o národnosti a rasovém původu
považuje zákon za citlivé informace a zacházet s takovými údaji se smí
pouze na základě povolení daného zákonem nebo souhlasu dané osoby.
PŘEDSUDKY:[3] Je zřejmé, že není v lidských silách ověřit si
vlastní zkušenosti alespoň větší část z představ, o okolním světě a o lidech,
kteří v něm žijí spolu s námi.
V současné české společnosti se vztahují generalizující představy,
ať již na základě etnicity, náboženském přesvědčení či vzhledu. Romové, Vietnamci, muslimové či ,,blondýnky“
jsou často spojováni s negativními stereotypy, což může mít fatální dopad
i na ty z nich, kteří svým životem dokazují pravý opak toho, ,,co se o
nich traduje“!!!
DISKRIMINACE: byla stanovena Evropskou unií ve směrnici rady
2000/43/EC z června roku 2000, provádějící zásadu rovného zacházení s osobami
bez ohledu na rasový nebo etnický původ. Podle této směrnice je diskriminace
rozdělena na několik oblastí:
Přímá diskriminace – pokud je s jednou osobou zacházeno méně
příznivě než s osobou jinou ve srovnatelné situaci z důvodů rasového
nebo etnického původu
Nepřímá diskriminace – je vymezena jako situace, kdy zdánlivě neutrální
ustanovení, kritérium nebo postup určitým způsobem znevýhodňuje osoby určitého
rasového nebo etnického původu v porovnání s jinými osobami.
Diskriminace: k níž dochází v důsledku obtěžování, je
nežádoucí jednání týkající se rasového nebo etnického původu za účelem nebo
s následkem snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího,
nepřátelského, potupného, ponižujícího nebo urážejícího prostředí.
IDENTITA: každý má svoji vlastní identitu ve společnosti //existence// Psychologie, pocit svébytnosti,
jedinečnosti a odlišitelnosti individua od druhých. Vědomí smysluplné entity a
nepřerušovaného bytí jedince, jež není pouhým souhrnem dílčích identifikací,
ale nově vzniklou kvalitou vlastností a postojů, projevů a sebeuvědomění.
3. KULTURY A JEJICH VZORCE
KULTURA: INTEGROVANÁ
ADAPTIVNÍ
NEGENETICKÁ
SDÍLENÁ
SYMBOLICKÁ
INTEGROVANÁ: není pouhým
souborem na sobě nezávislých jevů či oblastí, ale tvoří vnitřně provázaný
systém. To znamená, že jednotlivé složky kultury jsou ve vzájemných vztazích,
tvoří určitý systém - strukturu. Např.
uspořádání rodiny či příbuzenských vztahů úzce souvisí se způsobem hospodaření,
tedy ekonomikou, ale i s tím, jak je v dané společnosti utvářen
statut jednotlivce, jak je vdané společnosti dělena moc, tedy se sférou
politiky. V případě, že nastane změna nebo v jedné z kulturních
složek nastane posun a pohyb celého kulturního vzorce- celé kultury.
ADAPTIVNÍ:[4] konkrétní podoba té které kultury je výsledkem
adaptace na konkrétní přírodní prostředí, které uvedené společenství obývá.
Příkladem adaptace kultury na přírodní prostředí může být víra
v posvátnost hovězího dobytka v Indii. Indickým rodinám slouží krávy
jako tažná síla a zdroj mléčné potravy. Na živých kravách tedy přímo závisí
přežití členů rodiny.
NEGENETICKÁ: k jejímu předávání dochází výhradně
v procesu učení. Jinak řečeno, dítě narozené rodičům, kteří jsou nositeli
jedné kultury, je od narození vychováváno
náhradními rodiči z kultury druhé, je nositelem kultury těch rodičů, kteří
je vychovali. Dokladem toho, že kulturní kompetence se získávají učením a
nikoli genetickým přenosem, mohou být případy tzv. VLČÍCH DĚTÍ“!! Děti, které
se v raném dětství ztratily v divoké přírodě a odkojily je ,,vlčí
matky“, si plně osvojily způsoby a chování a komunikaci vlků. Jejich genetický
fond z nich neudělal nositele lidské kultury. Po objevení a při
pokusech adaptace na lidskou kulturu tyto děti velice strádaly a umíraly.
SDÍLENÁ: že jednotlivci tvořící určité kulturní společenství
jsou nositeli stejného kulturního vzorce. Sdílení tohoto společného kulturního
vzorce umožňuje jejich vzájemnou komunikaci, která je založena na sdílení
významů, symbolů a jednání lidí- rozumíme v rámci jedné kultury shodně.
Např. mohou sloužit odlišná gesta pro vyjadřování souhlasu a nesouhlasu sdílená
nositeli BULHARSKÉ KULTURY.
SYMBOLICKÁ: kultura je chápána jako síť významu, do níž je
člověk zapleten. Je tedy uspořádanou soustavou symbolů //něco co nese význam//,
které tvoří kód naší komunikace. Když např. sevřeme ruku v pěst a necháme
trčet pouze prostředník, pro člověka, který nesdílí naší kulturu, a není mu
známa síť našich významů, to vůbec nic neznamená. Ale člověk, který ví, že toto
cosi symbolizuje, je schopen tomuto porozumět a odpovědět.
4. KDO JE ROM[5]
-TŘI MOŽNÉ OKRUHY ZNAKŮ:
1/
ETNICKÁ IDENTITA – Rom je ten, kdo se považuje za příslušníka ROMSKÉHO
NÁRODA –ETNIKA. Národní a etnická identita není ničím původním, vrozeným odjakživa
daným, ale je výsledkem výchovného, osvětového a politického působení. V
kontextu tradiční romské kultury je
skupinová identita /neboli pocit sounáležitosti/ odvozován zejména od rodové příslušnosti, nikoliv od členství
v etnické skupině.
2/ FYZICKÁ CHARAKTERISTIKA – ROM je jen ten,
kdo má charakteristické fyziologické znaky – fyzické nebo biologické znaky,
barva pleti, vlasů, očí apod. Podle kriteria fyziologických znaků jsou Romové
jak ti, kteří jednají, myslí a chovají se stejně jako členové většinové
společnosti/jsou tedy kulturně součástí
majority/, tak i ti , kteří sdílejí hodnoty tradiční romské kultury a jednají a
myslí podle naprosto odlišných hodnot a vzorců.
3/ KRITERIUM KULTURY – Rom je ten, kdo sdílí
tradiční romskou kulturu, jiný způsob člověka. V tomto smyslu není
největší rozdíl mezi Romy a majoritní společností barva pleti ani identita, ale
systém hodnot, norem a způsobu řešení problémů, odlišné principy sociální
organizace.
Identita a fyziologické znaky se vzájemně nepřekrývají,
někdy se dokonce vylučují. Kultura se získává výhradně učením, nikoli
geneticky.
5. HISTORIE
ROMŮ[6]
Romové
žijí v Evropě více než sedm století
a postupně se rozšířili do všech jejich koutů. Hranice států vnímají jen
v souvislosti s odlišností protiruských opatření, kterých se jim
v té které zemi dostalo. V dobách celoevropského vyhánění Romů se
jejich komunity přísně uzavřely před okolním světem, staly se jejich jediným útočištěm
a zároveň obrannou jednotkou. Romové žijí svým vlastním životem, jehož součástí
bývalo i parazitování na všech, kteří do komunity nepatřili- tedy na
příslušnících majority. Začlenit se do již hotových ekonomických struktur
evropských zemí bylo velmi obtížné. Většinová společnost zase naopak brala Romy
na vědomí jen jako exotické cizince nebo notorické podvodníky, před kterými je
třeba zamykat svá obydlí. Tak se stalo, že majorita a Romové, ač žijící do
raného středověku ve stejném prostoru, vlastně nikdy nežili spolu, ale jen
vedle sebe.
Zákonem o potulných Cikánech
z roku 1927 měla
prvorepubliková legislativa poskytnout vlastní společnosti ochranu před
Cikány, nikoliv řešit jejich situaci. Přes rozličné překážky již o něco dříve
usilovali někteří jedinci z řad Cikánů zanechat únavného kočování a okusit
něco z civilizace, kterou pozorovali mimo cikánský svět. Jen některým
vytrvalým se podařilo vklínit mezi NEROMY tj. mezi majoritní společnost a pak
měli šanci sladit krok s příslušníky majority a například poprvé začít
chodit do školy.
Před 2.
světovou válkou žilo na území ČR asi 6 000 českých a moravských Cikánů. Ti,kteří neuposlechli vládního nařízení o trvalém
usazení /rok 1939/ ,byli po roce 1942 transportováni do cikánských
táborů Osvětim, Buchenwald a dalších. Válku přežilo necelých 600 lidí.
Důsledná nacistická realizace rasistických
teorií způsobila, že z původních českých a moravských Cikánů přežili jen
jednotlivci, kteří následně ve své většině cíleně splynuli s českou
společností. Po 2. Světové válce jejich místo zaujali převážně Cikáni
z cikánských osad na Slovensku.
Zákon
č.74/1958 Sb. o trvalém usídlení kočujících osob je státem řízené usazování. Ukládá všem osobám
žijícím kočovným nebo polokočovným způsobem života zanechat dosavadního způsobu
života a usadit se na stálém místě. [7]
Šlo o zásadní změnu: Charakter bydlení /stálé místo/,
pravidelně pracovat a dostávat mzdu v penězích,
komunikace, úřední jazyk a kulturní zvyky.
OBDOBÍ roků 1960 -1989: Byly uskutečněny pokusy o řešení cikánské otázky a
to formou organizovaným rozptýlením Cikánů ze Slovenska /východní část/ do
okolí Kladna,Mostu, Pardubic, Ústí nad Labem, Prahy, Plzně, Brna, Olomouce,
Ostravy,Chebu, Tachova apod.
Rok
1965 představoval vlnu stěhování pod nátlakem a to při uplatňování Usnesení
vlády ČSFR č. 502 z října 1965. Usnesení řešilo likvidaci cikánských osad,
čtvrtí a ulic.
OBDOBÍ roku 1968:
Autority bývalého komunistického bloku proklamovaly
národnostní politiku zaručující všem národnostem stejná práva. Cikáni však podle tehdejších hledisek
nesplňovali povinné znaky národa podle definice, že národ je historicky vzniklé
společenství lidí, jehož znaky jsou společné území a jeho trvalost v čase,
společná řeč, kultura a hospodářský život. Základem společnosti je rodina a
povinná pracovní povinnost. V Československu byli Cikáni vyloučeni
z možnosti mít svá národnostní práva, dostali nálepku sociální skupiny
s odumírající etnicitou a oficiálním názvem ,,OBČAN CIKÁNSKÉHO PŮVODU, V bývalé ČSSR se Cikáni poprvé
oficiálně prezentovali názvem R O M na
půdě SVAZU CIKÁNŮ - ROMŮ, který vznikl
během Pražského jara
V době silné
federalizace tj. 70 léta, kdy byl presidentem Gustav Husák, též docházelo k stěhování romských rodin do ČR a to
zvláštním způsobem. Starostové obcí a měst na Slovensku dostávali finanční
prostředky ze státního rozpočtu, kdy za
tyto peníze nakupovali nemovitosti
/rodinné domky, byt. jednotky apod./ v ČR a formou darů tyto předávají
romským rodinám a tak je inteligentní a promyšlenou cestou vystěhovávají
zejména z /východního Slovenska/ a
jejich osady plošně boří těžká technika a na úřadech dochází k jejich
odhlašování. Jde o další příliv romských osob do ČR V této době byl počet
Romů v ČR asi 180 000 až 250 000.
Na mezinárodním fóru se název ROM
poprvé objevil v dubnu 1971,
kdy jej účastníci I. mezinárodního
kongresu Romů v Londýně včlenili
do názvu organizace R I J, dnes I R U. Představitelé Romů tehdy poprvé
deklarovali na mezinárodní úrovni oficiální název příslušníků romského etnika. V březnu 1979 se I R U stala členem O
S N. Do roku 1971 se tedy Romové označovali nejrůznějšími názvy jako
CIKÁNI, CYGANĚ, ZIEGEUNER, ZINGAN, TSIGANES, GYPSIES, TATTARE, BOHEMIENS apod.
ROMOVÉ PO ROCE 1989
Změny ve společnosti po roce 1989 se
též dotkly i romské komunity:
A/ Vznik Rady vlády ČR pro záležitosti
romské komunity
. Zakládání romských občanských sdružení a politických
stran
. Vytváření romské elity
. Uznání národnostní menšinou
. Základní práva garantovaná Ústavou
. Vznik
právních norem upravující postavení menšin
B/ Rozšíření TČ – lichva:/užera/[8]
. Zhoršení ekonomického a společenského
postavení
.
Prohlubování sociálních nerovností ve společnosti
. Těžko se zařadit do pracovního procesu /není
zájem o nekvalifikovanou prac. sílu/
. Ztráta zaměstnání,
závislost na systému státní sociální podpory /povinnost pracovat zrušeno/
. Bydlení v holobytech, neplacení nájmů,
užívání drog apod.
6. VÝCHOVA A VZDĚLÁNÍ ROMŮ
Velký
problém v oblasti ŠKOLSTVÍ, VZDĚLÁNÍ A MIGRACE:
Mnozí Romové mají problém se začleňováním
do společnosti. Jsou mezi nimi i funkčně negramotní i přesto, že prošli
pomocnou /speciální/školou. Děti ze sociálně vyloučených lokalit obvykle
navštěvují speciální /dříve pomocné /školy. Prostředí základní školy je pro
děti z chudých romských rodin cizí a vyžaduje jiné chování, než děti znají
z domova. Většinou hovoří romským etnolektem češtiny a je pro ně obtížné
učitelům – pedagogům a vykládané látce porozumět. Převážná část dětí chodí do
speciálních škol a tím mají malou šanci získat jakoukoliv kvalifikaci, která je
nyní tak potřebná na trhu práce. Trh práce se po roce 1989 zcela změnil. Romové
již nemají možnost získávat kopáčskou práci, která byla do roku 1989 uměle
vytvářena při Okresních národních výborech. Často proto ani nenastupují do
zaměstnání, neboť v tržním hospodářství bez kvalifikace nemají možnost
získat práci. Podnikatelé mají na trhu práce více možností a dávají přednost
kvalifikované pracovní síle. V převážné většině jsou závislými na
sociálních dávkách. Počet osob bez vzdělání se zvětšuje a procento
nezaměstnanosti roste. Téměř 70 procent Romů je nezaměstnaných. Tímto dochází
k dluhům na nájemném/elektřině, plynu, vodném apod./ Berou si nerozumné půjčky
a dostávají se do značných majetkových problémů a dluhů, z čehož pramení
lichva= úžera na vysoký až stoprocentní úrok. Velice často oplácí nezájem
společnosti vlastním egocentrismem, kdy se zajímají pouze o svoji komunitu a
k ostatním se chovají hostilně.
Romové
pociťují a těžce nesou diskriminaci ze strany gadžů,[9]
naproti tomu gadžové odmítají Romům přístup s odůvodněním, že Romové
nedodržují společenské normy.Možným řešením je multikulturní výchova celé
společnosti a spolupráce s Romy na všech záležitostech, které se jich
týkají, i na těch, které se týkají ostatních, naučit se chápat a respektovat
jinou než vlastní kulturu a odstranit hlavně jazykovou barieru, tak jak se toto
daří řešit v Holandsku.
Ve většině rodin se potřeba
vzdělání dětí stává okrajovou záležitostí. Rodiče tento problém neřeší a
nechávají tomu volný průběh, opak je v rodinách majority. Tím, že
nemají práci nebo si práci nehledají, sociálně vyloučení ztrácejí snahu o
řešení své situace, stávají se lhostejnými, propadají různým formám závislostí
a mnohdy se snaží svoji situaci řešit trestnou činností / krádeže, podvody,
lichva, prostituce, kuplířství, prodej drog apod/.
Dalším specifickým problémem je nabývání a
pozbývání českého občanství /upravuje zákon 40/1993 Sb./ Řada Romů nebyla
schopna se orientovat v administrativním systému, nebo o vyřízení
občanství nepožádali. A toto byl problém, protože bez úředně potvrzeného
občanství nemohli být zaměstnáni, dostávat sociální dávky a bez financí
docházelo k velkému zadlužování rodin. Část Romské populace si zvykla na
sociální dávky a další výhody společnosti a přestala mít zájem pracovat,
zejména mladší generace. Tuto skutečnost brala jako povinnost státu postarat se
o jejich životní bytí.
K migraci docházelo již od roku 1945
v menší a větší míře, dalo by se říci v různých vlnách. Největší
migrace byla v 60. a 70. letech. Někdy šlo i o migraci řízenou zejména
v období, kdy stál v čele státu Gustav Husák. V této době docházelo
k likvidaci celých romských osad, zejména na východě Slovenska a Romové
byli násilně přestěhováváni do ČR. Forem migrace bylo více /návštěvy rodin,
pracovní činnost, osoby z výkonu trestu zůstávaly v ČR apod./.
Dochází k dalšímu problému a to přelidňování bytů, je horší hygiena,
rizika nemocí a samotná sociální patologie.
7. SUBETNICKÉ ČLENĚNÍ ROMŮ[10]
V současné době žije v České
republice podle odhadů 250 až 300 tisíc Romů, kteří se dělí do pěti subetnických skupin:
Slovenští Romové
Maďarští Romové
Čeští
Romové
Olašští Romové
Moravští Romové
Nejpočetnější skupinou jsou
Romové Slovenští a to 65 – 70 % celkové populace v ČR. Jejich nejčastější
profesí bylo kovářství, hudebnictví, výrobci nepálených cihel, pálení vápna a dřevěného
uhlí, výroba provazů, kartáčů, práce na polí u sedláků, pomocné a nádenické
práce a žebrota, někteří i jako handlíři koní.
Zavádějící termín Slovenští Romové se objevuje v roce 1993 se zákonem o nabývání a
pozbývání státního občanství ČR. Na jazykovém základě se rod- nebo skupina Romů
dělí na „VICHODŇÁRA a ZAPADŇÁRA“.
Olašští Romové jsou potomci
kočovných skupin a v 19. Století přicházejí z Rumunska do střední
Evropy. Jejich zdroj obživy byl zejména v handlířství koní, drobné krádeže
po vesnicích, ženy většinou věštily a vykládaly z rukou. Zde je možné
uvádět dva rody a to KALDERAŠI – kotláři
a LOVÁRIOVÉ – konští handlíři. Tyto rody jsou označováni za bílé CIKÁNY.
Jde o 10 -15 % populace.
MORAVŠTÍ ROMOVÉ mají kořeny z
dob Marie Terezie a v součastné době se z tohoto rodu rekrutuje
největší počet vysokoškolsky vzdělaných Romů a udávají směr romské populace.
Rod je široké Romské společenství kam patří kromě nejbližších příbuzných i tety, strýcové, bratranci,
sestřenice obou rodičů, prarodičů a jejich děti. Do rozšířené rodiny patří
příbuzné osoby z otcovy a matčiny strany v rozsahu čtyř až pěti žijících generací Rodinné povinnosti jsou
poskytnout jídlo, přístřeší i na neomezenou dobu a jakoukoliv pomoc při
potřebách života. Romská příbuzenská rodina- rod je tvořena rozsáhlým útvarem,
kterému se říká FAJTA. Fajta svým členům poskytuje rozsáhlou solidární síť
a sociální jistotu, na kterou se dá u Romů spolehnout zejména v případě
nouze, či jakýchkoliv těžkostí.
V tradiční rodině se tradovaly
kulturní a etnické normy. Rodina žila pohromadě v blízkém, doslova těsném
fyzickém kontaktu, při němž se posiloval zvláštní druh mimoverbálního
dorozumění – intuitivní komunikace. V rodinné pospolitosti měl každý své
místo, každý znal přesně svůj statut a svou roli. Věděl, co smí a co nesmí.
NARUŠENÍ STRUKTURY ROMSKÉ SPOLEČNOSTI
Proměna životního stylu, jako nový způsob
oblékání a obživy neznamená pro romskou kulturu, která je velice adaptabilní a
flexibilní, téměř žádné nebezpečí. Zatímco změny nebo zánik vztahů a norem,
které udržovaly pevný řád v romské komunitě, mohou vést k vážnému
ohrožení existence romské rodiny a samotných Romů. Společenské změny ke konci 20. století jsou globální a týkají se
všech kultur. Působí na ně nátlak modernity a ideologie pokroku, konzumních
vzorů, odmítání tradic. Mladí lidé kritizují své rodiče, jejich životní styl,
jejich řeč, odmítají jejich zkušenosti.
Romové často přestávají být pány situace a
pouze reagují na okolí. Vnitřní oslabení komunity a život na pokraji
společnosti vyvolávají váhavost, výtržnosti, agresivitu. Nezbývá místo na
rozvoj kultury a společnosti.
VZTAH ROMU A GADŽŮ
Uzavíráním se do malých celků mizí prostor
pro vzájemné sdílení a předávání vlastní kultury. Převzetí české kultury je pro
Romy velmi problematické. Prostřednictvím institucí byl Romům předkládán
životní způsob gadžovské populace jako vzor. Na otázku: Proč je mezi Romy tolik
prostitutek, velice často zní odpověď. Naučily se to od gadžů – bílých. Tato
odpovědnost je zjednodušením skutečnosti a svalováním zodpovědnosti na někoho
jiného. Je ale bohužel velice pravdivá.
8. ŠKOLSTVÍ A ROMOVÉ
Největší problém Romů je, že
část romské školní mládeže pravidelně nechodí do školy a snaží se pod různými
záminkami školu zanedbávat. Rodiče jsou k jejich chování benevolentní a
v mnoha případech jdou v jejich šlépějích, neboť ani oni pravidelně
do školy nechodili. Odpovědnost za výuku dětí je velice malá. Pokud rodiče
nezajistí jejich pravidelné docházení do školy, stát je bezbranný a pouze
preventivní činnost v tomto případě se míjí účinkem. V tomto případě by
musel stát sankcionovat romské rodiny, nebo je krátit na sociálních dávkách, tak jak tomu je v jiných vyspělých
zemích v Evropě, čímž by dosáhl toho, že děcka by zdárně absolvovala
základní školní docházku a jejich uplatnění na trhu práce by bylo podstatně
větší. Dále je nutné děti navštěvující 1 -5 třídu každodenně pravidelně
připravovat na výuku, učit je a kontrolovat zda plní zadané úkoly školy. Toto
je jedna z cest jak romské děti dostat v budoucnu do pracovního procesu,
nebo je dále vzdělávat.
Většina Romů má problém
zařadit se do společnosti. Velké množství tvoří analfabeti i přesto, že prošli
pomocnou školou,[11] dnes jde o školy
speciální. Velké procento je závislé na různých psychotropních látkách,
alkoholu, gamblerství, krádežích a podvodech. Značné množství romských dětí
vyrůstá a je vychováváno v různých sociálních zařízeních a dětských
domovech. U dětí se projevuje vysoká kriminalita. Největší problém je
v tom, že nastupují do prvních tříd a neumí česky, tímto ztrácejí kontakt
s majoritní společností dětí a dostávají se do speciálních tříd, kde zaostávají.
Až 90% Romů je nezaměstnaných a pobírají pod nejrůznějšími záminkami veškeré
dostupné sociální dávky a ztrácí motivaci pracovat. Neplatí nájemné, devastují
byty, ubytovny. Velice často dochází k egocentrismu, kdy ROMOVÉ se
zajímají pouze o svoji komunitu a ostatní majoritní většinu nenávidí. Romové
pociťují diskriminaci ze strany gadžů – majoritní společnosti, naproti tomu
společnost namítá, že Romové nedodržují základní pravidla a společenské normy.
Možným řešením je multikulturní výchova a spolupráce, chápat a respektovat
jinou než vlastní kulturu. Zejména odstranit jazykovou bariéru.
P R O B L É M Y :
Ze strany některých Romů
nízká
vzdělanost, nízká profesní kvalifikace, vysoká nezaměstnanost, problémy
s bydlením, migrace, etnocentrismus, užívání a distribuce drog, jiné
morální hodnoty, kulturní odlišnost.
Ze strany velké části české
společnosti - majority:
etnocentrismus,
pocit nadřazenosti, diskriminace, hostinní chování, zneužívání dominantního
postavení, zneužívání nevzdělanosti a bezradnosti, poukazují na jejich trestnou
činnost, velké procento romských osob ve výkonu trestu apod.